Přízraky

Jan Štolba v doslovu k čtvrté sbírce Milana Děžinského Přízraky (vydal Host) napsal, že vedle Bogdana Trojaka, Petra Borkovce či Martina Stöhra představuje roudnický básník „nenápadnějšího, zastřenějšího, méně tematicky či stylově vyhraněného“. S tímto výrokem lze souhlasit s dodatkem, že z dnešního pohledu se to ukazuje jako klad. Tedy v tom smyslu, že jmenovaní básníci už nás dlouho nepřekvapili, jejich poetika je zaoblená, jaksi hotová.

Zato poezie Milana Děžinského se stále ještě posunuje, formuje a spíše než o zaoblování jde právě o zostřovaní hran. Stačí ocitovat z básně Nokturno: „Bojí se nadechnout,/ kolik vydrží její hrudník,/ když několik žeber/ nechala své váhavosti./ Pod okna připlul snad vyrabovaný koráb,/ který je vkusně nasvícen./ Noc má svá pravidla/ pro bdící.“ A hned zde máme Děžinského poetiku téměř jako na dlani. Noc je jedním z jeho trvalých témat. Předchozí sbírka měla název Slovník noci (2003), první oddíl Přízraků se zas jmenuje Noční hlídka. Za oknem bytu, chtělo by se dodat. Také všechny ty lidské hrudníky či rybí vnitřnosti, všechna ta tělesnost prostupuje básněmi Milana Děžinského již od sbírkyKašel mé milenky (1997). Ne, roudnický básník nepatří k početné menšině mediků v české poezii. Jeho „fyzický“ refrén jako by vycházel ze zastřenosti vztahu - nezájmu či nechuti -k tělesnému světu. Jako by se jeho opakováním snažil prorazit cestu ke světu slovních přízraků... Lidové noviny, 22.11.2007