Mezi duchovními otci ruských teologů 20. století si vybírá Dostojevského a Solovjova, z teologů první generace "stříbrného věku" si zvolil Florenského a Bulgakova, z druhé generace to jsou emigranti Evdokimov a Losský, kteří bez pochyby vycházejí z domácí ruské tradice, ale zároveň reagují na myšlenkové prostředí, ve kterém žijí. Sládek se u jednotlivých postav zaměřuje na ústřední myšlenku jejich odkazu, což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby - pokud mu to plánovaný rozsah dovolí - je představil v jejich komplexnosti.
