Aby bylo jasno

„Vladimíra Kučeru jsem znal ještě dříve, než jsem ho poznal. Četl jsem v časech předlistopadových sloupky nějakého Ladislava Kučírka, tuším, že v Mladé Frontě.

Všem jsem v tehdejší bídě psaného slova říkal: toho čtěte, ten je dobrej. Dobrej? Dobře psal, nelhal, a kdo chtěl, rozuměl i tomu, co tam černé na bílém napsáno nebylo. Pak jsem už četl Vladimíra Kučeru jako Vladimíra Kučeru. Ti dva Kučerové, před- a polistopadový, se mě spojili v jednoho chlapíka až později. Píše pořád jaksi požižkovsku. Kdo ví, starý Žižkov už je prý pryč, jakýsi nový vyrůstá a stojí to prý za to, ale zůstává tu cosi jako žižkovský pohled na Prahu, na svět. Žižkov, město nad městem i pod městem Prahou. Píše třeba: na nás si nepřijdete; my se nenecháme opít rohlíkem; my víme své; my se s ničím, zejména ne se slovy, nepáráme. Co na srdci, to na jazyku. Kučera si své odpovědi v těchto komentářích opravdu odpracoval. Celoživotním tázáním. Takže tedy: toho čtěte, ten nelže a dobře píše. Jinak než ostatní. Jeho slova a jeho věty někdy až bolí. Jsou to totiž slova do mozku srdce a do srdce mozku – jestli to taky v sobě tak máte. Jako mladík Kučírek a muž české publicistiky Vladimír Kučera.“