Volá první republika! aneb Pradědeček poslouchá rádio

„Vážení posluchači, málokterá kulturní instituce u nás se může pochlubit tak dlouhou historií jako Český rozhlas. Jeho počátky byly spjaty s celosvětovým technologickým rozpukem, ale naštěstí nejen s ním! Kdepak by byl rozhlas, nebýt osobností toužících povyužití vyspělosti inženýrů ovládnuvších vysílání akustických signálů na dálku bez drátů ve prospěch té části národa, která si říká posluchači. Čítať ďalej ↓

Teprve tato touha vyústila v postupné osvojování dovednosti proměňovat radiofonii v rozhlasový program. Mohlo totiž klidně zůstat jen u meteorologických zpráv pro leteckou službu nebo u radiofonického šíření vojenských depeší. Kdosi však viděl (či snad slyšel?) mnohem dál. Otcové zakladatelé postavili svou existenci (doslova, vždyť šlo zprvu o podnikatelský záměr) na víře, že vzdělanější lidé budou kulturnější, mírumilovnější, ušlechtilejší. Nevzdali se ani když se ukázalo, že to tak jednoduché nebude a dál věřili, že do zvuku lze zakódovat obraz, emoci, prožitek, umělecký dojem. V tom se nemýlili, ačkoli se ukázalo, že stejně jako rozhlas vytvářet, je umění mu i naslouchat a není to dáno každému. Podobně jako si každý nenajde svůj vlastní niterný zážitek v hudbě, v dramatu či na malířském plátně. Stošedesát minut je nepatrným zlomkem toho, co dokázali svým abonentůmnabídnout pracovníci a tvůrci rozhlasu v období tzv. první republiky. Vlastně tu ani není zachyceno celé její dvacetiletí, neboť teprve na přelomu 20. a 30. let začaly vznikat původní rozhlasové snímky. Vzhledem k tomu, že garantovaná životnost zvukových fólií byla asi pět let, musíme považovat jejich stálost a možnost reprodukce v současnosti za pozoruhodný úkaz. Stejně jako v rovině programové obsažnost, určitá noblesa a další půvaby tehdejší společnosti, jejímž byl rozhlas přirozeným obrazem. Nehledejteproto mezi zde uvedenými nahrávkami ucelený obraz doby či dokonce odborně provedenou zvukovou kroniku, v níž jsou zastoupeny všechny obory, osobnosti, témata a jevy dané éry. Nechte na sebe prostě jen zapůsobit zvuk, z něj plynoucí atmosféru a dojem. Podobně jako to činíme při sledování černobílých „pamětnických“ filmů. Nechtěli jsme nic víc, ale také nic míň.“ Tomáš Černý