Malovat a přežít

Asi šedesát kilometrů severozápadně od Prahy se nalézá pevnost, kterou na základě zkušeností z prusko-rakouských válek nechal koncem 18. století vybudovat císař Josef II. Na památku své matky, císařovny Marie Terezie, jí dal jméno Terezín. Čítať ďalej ↓

Před druhou světovou válkou žilo v Terezíně asi tři a půl tisíce civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojáků sloužících v místní posádce. V letech nacistické okupace bylo však civilní obyvatelstvo vystěhováno a Terezín se přeměnil v židovské ghetto, tedy koncentrační tábor pro Židy, kteří sem byli deportování nejprve z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později také z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska v celkovém počtu 140 000. Na konci války k nim přibylo ještě dalších 15 500 vězňů z táborů evakuovaných před blížící se frontou. Na 35 000 vězňů zemřelo přímo v Terezíně, z 87000 těch, kteří byli z Terezína deportováni dále do vyhlazovacích a pracovních táborů, přežilo jen 3600. Mezi vězni terezínského ghetta byl i malíř a grafik Jan Burka (narozen 1924). Jeho vzpomínky přispívají k poznání života v terezínském ghettu a skutečného charakteru „konečného řešení židovské otázky“, jak nacisté eufemisticky nazývali obludný zločin, známý dnes obecně pod pojmy holokaust nebo šoa. Zároveň jsou však i uctěním památky těch jeho spoluvězňů, kteří se nedožili osvobození.