Japonské mýty - Kodžiki

Kodžiki se skládají ze tří částí. Prvá je skoro výlučně odvozena od rukopisu Saki no Jo no Furugoto.

Střídají se v ní mýty, legendy a písně, ale nemají valnou historickou cenu. Druhá a třetí část Kodžiki se opírá zčásti o Saki no Jo no Furugoto a zčásti o genealogický spis Sumera mikoto no Hicugi. Philippiho rozbor ukazuje, že kapitoly 56-64, 69, 77, 89-91, 99, 108 (v druhé části) a kapitoly 109, 120-121, 127, 135 a 140-149 (ve třetí části) jsou čistě genealogické (Philippi, str. 10). Všechny uváděné kapitoly jsou napsané podle jednotného schématu. Je to neměnná rovnice, do které se namísto neznámých dosazují osobní jména, místní a jiné údaje týkající se života a osoby panovníka. Uvádí se i počet jeho manželek, dětí a místo, kde je pochovaný. Přirozeně, jejich literární hodnota je pro schematičnost nevelká. Oproti tomu pasáže odvozené z druhého pramene jsou umělecky hodnotné. Jsou lakonické a Philippi se domnívá, že byly vhodné na recitování (Philippi, str. 11). Pokud odhlédneme od genealogického pramene, Kodžiki ve značné míře vychází z ústní slovesnosti. Zčásti jsou to tzv. katari (pověsti, příběhy), které odevzdávali z pokolení na pokolení profesionální vypravěči zvaní kataribe, zčásti lidové mýty, etymologie, legendy a obřady, a nakonec písně. Úlohu vypravěčů kataribe hodnotí Konrad velmi vysoko (str. 72-73). Oproti tomu Philippi tvrdí, že v době vzniku Kodžiki vypravěči už dávno neexistovali (str. 12). Odůvodňuje to tím, že Japonci už dávno znali písmo. Pravdou je, že Philippiho argumentace ztratí hodně z přesvědčivosti, pokud si uvědomíme, že znalost písma se omezovala na úzkou vrstvu vzdělanců a lidová slovesnost se i nadále odevzdávala ústně. Avšak v Kodžiki kromě zmiňovaných pramenů sehrály důležitou úlohu i potřeby císařského dvora. Národní mytologie jako projev ideologie měla upevnit jednotu Japonska a potvrdit božský původ císařského rodu. Kodžiki jsou dílem mytologickým i historickým. Jedno zde plynule přechází do druhého, ale prvý díl je téměř ryze mytologický. Philippi (str. 14) rozeznává v první části šest cyklů: 1) mýty kosmogonické, 2) mýty o božské dvojici Izanagi - Izanami, 3) mýty o nebeské zemi Takamanohara, 4) izumské mýty, 5) mýty o postoupení země nebeským bohům, 6) mýty o sestupu nebeských bohů na zem. Existují i jiné možnosti členění. Konrad (str. 62-64) dělí mýty do třízákladních cyklů. Prvý cyklus spojuje s bohyní slunce Amaterasu a s bohem bouřek i vod Susanoem. Druhý cyklus zahrnuje mýty o uspořádání země, která se ztotožňuje s Japonskem. Ústředními postavami jsou nebeský bůh Takemikazuči a pozemský bůh Ókuninuši. A nakonec třetí cyklus pojednává o dobytí Japonska potomky Ninigiho. Kladným hrdinou cyklu je Kamujamato, dobyvatel Jamata, a záporným hrdinou náčelník nepřátelských kmenů Nagasunehiko. Jenže Konradově analýze uniká další důležitý protiklad, a to protiklad mezi starším náboženstvím "pozemských" bohů a mezi pozdějším náboženstvím "nebeských" bohů, kteří zvítězili nad "buřičskými pozemskými" božstvy a ujali se vlády nad zemí. Poměrně málo je prozkoumaná otázka vztahu japonské mytologie k mytologiím jiných národů. Tzv. izumský cyklus, v kterém se zdůrazňuje zemědělství a obrábění kovů, poukazuje na rané kultury střední Číny až jihovýchodní Asie. Mýty o nebeském původu panovníka mají zase paralely ve starokorejských a mongolských mýtech. Některé motivy poukazují na austronéský původ, například příběh o králíkovi a krokodýlech, důležitost obřadní čistoty, příběh o cestě do dračího paláce aj. Vyskytují se i univerzální motivy, jako je například cesta do podsvětí. Nad samým počátkem světa, nad původem věcí, se dávní Japonci zřejmě příliš nezamýšleli. To, co Kodžiki uvádí o čase před dvojicí Izanagi - Izanami, silně zavání čínskou filozofií (Konrad, str. 60). Platí to o prapůvodním houstnutí i o mužském a ženském principu. Vcelku japonská mytologie nijak neoplývá spekulativními prvky a v tomto ohledu je možná méně vyvinutá než například poměrně vysoce abstraktní mytologické systémy Polynésanů. Svět, který vytvořili Izanagi a Izanami, to je vlastně jen Japonsko. Nebeská planina Takamanohara je v podstatě kopií dobře známého pozemského světa a kdyby nebylo Izanagiho cesty do podsvětí, nedozvíme se toho moc ani o záhrobí. Japonské mytologii je cizí i představa strašných přírodních pohrom, přestože v cirkumpacifických oblastech o ně nikdy nebyla nouze. Japonští bohové mají vesměs lidské tváře, antropomorfní koncepce bohů se vykrystalizovala dosti záhy, ale funkce jednotlivých božstev a vztahy mezi nimi zůstaly nevyhraněné. Významnou úlohu hrál kult slunce se střediskem v Ise. Od bohyně slunce Amaterasu odvozovalasvůj původ císařská dynastie. Protipólem Sluneční bohyně byl Ókuninuši, jehož kult se vyvinul z kultu země a půdy. Jeho střediskem bylo Izumo. Z Kodžiki vyplývá, že přechod od mytologického k historickému, z nebe na zem, se pokládá za definitivní anezvratný. Po sestupu nebeské dynastie na zem končí éra bohů. Nebeské mocnosti přestávají aktivně zasahovat do světa lidí, pravda, kromě některých výjimek. Bohové však nemají neomezenou moc a ovládli zem jen se souhlasem někdejších pozemských pánů (J. C. Pelzel, str. 15). Náboženské úkony se soustřeďovaly většinou okolo obřadní očisty. Urážka bohů se označovala jako cumi a cílem kultu bylo vyhnout se cumi. Nejhlavnější urážkou bohů byla nečistota. Vztahovala se na tělesnou nečistotu, na sex a na smrt. Dokladů na to je v Kodžiki dost. Zajímavé je, že japonské náboženství neznalo abstraktní ideu mravnosti a dobra. To se odráží i v Kodžiki . Zde se rozlišuje mezi láskou k druhé osobě a láskou k sobě. Láska muže a ženy se většinou podává nekomplikovaně, obojstranná tělesná přitažlivost je zpravidla dostatečným předpokladem nejintimnějších vztahů. Avšak přitom cílem lásky není jen nacházet radost, ale také ji dávat (Pelzel, str. 20). Vztahy rodičů a dětí jsou zde vztahy oboustranné náklonnosti, na rozdíl od Číny,kde se vyžaduje povinná synovská oddanost. Morálka Kodžiki nevyžaduje od člověka, aby se choval podle nějakých abstraktních zásad. Rozhodující je zde vždy vztah k druhému člověku. Pravda, pokud máme být upřímní, i Kodžiki měří dvojím metrem. Povinnost, její splnění i na úkor sebe samého, je zákonem jen pro podřízeného. Naproti tomu u císaře se neodsuzuje věrolomnost a zákeřnost ani tehdy, když slouží osobným zájmům. Další důležitý rozdíl mezi čínskou a japonskou morálkou spočívá v úplné nepřítomnosti dualizmu dobra a zla, který je v čínské filozofii velice výrazný. Tyto postoje přežívají v Japonsku dodnes. Jak zdůrazňuje Pelzel, mýty obohatily japonský právní systém o názor, že společenské zlo vzniká tehdy, když jednotlivec necítí a nechce cítit s druhými (str. 25). Jen o osm let později než Kodžiki vznikla druhá nejstarší japonská kniha, Nihonšoki (stručné ukázky z Nihonšoki jsme připojili na závěr této knihy jako samostatnou přílohu). Ta se od Kodžiki odlišuje především tím, že jde o pokus o první oficiální historii Japonska. Připomíná čínské dynastické dějiny a je napsaná květnatou literární čínštinou. Pokud jde o genealogie, nezachází do takových podrobností, ale zato je historiograficky spolehlivější a vychází ze širšího pramenného materiálu. A je zde ještě jeden důležitý rozdíl. Nihonšoki zaznamenává dějinné události až po smrt císařovny Džitó r. 697 n. l., kdežto Kodžiki končí smrtí císařovny Suiko r. 641 a od smrti císaře Kenzóa (pravděpodobně r. 487) se omezují jen na genealogie. ZatímcoKodžiki věnují období po smrti Kenzóa jen několik stran, v Nihonšoki jsou to celé stovky stran. Sestavovatel Nihonšoki však nejednou zacházel s fakty dost svévolně a přespříliš se podřizoval cizím vzorům. Proto jsou Kodžiki cennějším dokladem o životních hodnotách, ideálech a politických představách starých Japonců (Philippi, str. 18).