Hordubal - MP3 CD (audiokniha)

5 %

Hordubal - MP3 CD (audiokniha)

Čapek Karel

Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů…. Úvodní část trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, tří románů spojených otázkou, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i sobě samém Rozhlasová nahrávka z roku 2014 v režii Lukáše Kopeckého „…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost, zítra chudáka Hardubeje zabijí,a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst.

Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu. Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak sezrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení. Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkovébohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte). Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné. Záhy po vydání Hordubala vešlo v obecnou známost, že se příběh opírá o skutečnou událost. Traduje se – a čteme to i v řadě čapkovských studií – že vlastním podnětem autorovy inspirace k tomuto románu byla soudnička Čapkova redakčního kolegy Bedřicha Golombka, která vyšla pod názvem Podkarpatská tragédie v Lidových novinách 14. října 1932. Soudnička referuje o průběhu odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Brně, kde se projednával případ vraždy Juraje Hardubeje, kterou v malé vesničce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi spáchal čeledín Vasil Maňák. K této často opakované informaci, která byla otištěna v ediční poznámce k vydání Hordubala v roce 1956 – a od té doby ji všichni přejímali – přinesl poměrně nedávno (2013) několik pozoruhodných upřesňujících postřehů literární vědec Jiří Opelík. Spočítal totiž, že mezi tím, kdy vyšla Golombkova soudnička, a druhou polovinou listopadu téhož roku, kdy prózu začaly na pokračování otiskovat Lidové noviny, uplynulo přibližně šest týdnů, vyslovil oprávněnou domněnku, že za tak krátkou dobu nemohlo dílo vzniknout. Potvrdil to také odkazem na Čapkovy dopisy Olze, z nichž je patrné, kdy autor začal na Hordubalovi pracovat. Především však Jiří Opelík svou objevnoupoznámkou prokázal, že nikdo z autorů, kteří jeden od druhého opisovali své výklady o tom, kde Čapek svůj námět vzal, si nevšiml, že Golombek ve své soudničce reaguje až na odvolací soudní proces. Původní soud totiž proběhl v Užhorodu brzy po vraždě, k níž došlo v říjnu 1931. Vraha Maňáka odsoudil na doživotí a Polanu Hardubejovou na dvanáct let. Z těchto údajů je patrné, že se Čapek musel o zločinu dozvědět daleko dřív, než Golombkova soudnička vyšla, a daleko dřív se asi také rozvinula jeho fantazie, s níž přistoupil k psaní Hordubalova příběhu. Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti io sobě samém. - Ivan Němec, autor rozhlasové úpravy

Kúpiť na webe Rezervovať v kníhkupectve
6,65 €
7,00 €

Zasielame do 9 dní
Doručíme do Vianoc Sl. poštou, cez DEPO, DEPO kuriéra, GO-4, GLS na Slovensko alebo osobným odberom!
Vydavateľ Radioservis
Verzia Neskrátená
Dĺžka v minútach 4 hod. 33 min.
Rok vydania 2015
Zvuk Čeština
EAN 8590236074729
Adresa titulu https://www.artforum.sk/katalog/68013/hordubal-mp3-cd-audiokniha
Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu. Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak sezrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení. Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkovébohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte). Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné. Záhy po vydání Hordubala vešlo v obecnou známost, že se příběh opírá o skutečnou událost. Traduje se – a čteme to i v řadě čapkovských studií – že vlastním podnětem autorovy inspirace k tomuto románu byla soudnička Čapkova redakčního kolegy Bedřicha Golombka, která vyšla pod názvem Podkarpatská tragédie v Lidových novinách 14. října 1932. Soudnička referuje o průběhu odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Brně, kde se projednával případ vraždy Juraje Hardubeje, kterou v malé vesničce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi spáchal čeledín Vasil Maňák. K této často opakované informaci, která byla otištěna v ediční poznámce k vydání Hordubala v roce 1956 – a od té doby ji všichni přejímali – přinesl poměrně nedávno (2013) několik pozoruhodných upřesňujících postřehů literární vědec Jiří Opelík. Spočítal totiž, že mezi tím, kdy vyšla Golombkova soudnička, a druhou polovinou listopadu téhož roku, kdy prózu začaly na pokračování otiskovat Lidové noviny, uplynulo přibližně šest týdnů, vyslovil oprávněnou domněnku, že za tak krátkou dobu nemohlo dílo vzniknout. Potvrdil to také odkazem na Čapkovy dopisy Olze, z nichž je patrné, kdy autor začal na Hordubalovi pracovat. Především však Jiří Opelík svou objevnoupoznámkou prokázal, že nikdo z autorů, kteří jeden od druhého opisovali své výklady o tom, kde Čapek svůj námět vzal, si nevšiml, že Golombek ve své soudničce reaguje až na odvolací soudní proces. Původní soud totiž proběhl v Užhorodu brzy po vraždě, k níž došlo v říjnu 1931. Vraha Maňáka odsoudil na doživotí a Polanu Hardubejovou na dvanáct let. Z těchto údajů je patrné, že se Čapek musel o zločinu dozvědět daleko dřív, než Golombkova soudnička vyšla, a daleko dřív se asi také rozvinula jeho fantazie, s níž přistoupil k psaní Hordubalova příběhu. Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti io sobě samém. - Ivan Němec, autor rozhlasové úpravy

Ďalšie z kategórie beletria – slovenské a české audioknihy