Texty mého života

Knižní rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem mapuje nejen jeho životní příběh, ale zejména setkání s jeho osudovou láskou – literaturou. Krok za krokem můžeme sledovat, jak blízké soužití se slovem provází Jaroslava Meda od dětství až do dnešní doby.

Medovy vzpomínky jsou cenným svědectvím o osobnostech, s nimiž se v životě setkal. V uhrančivém autorově vyprávění před námi vystupují Jakub Deml, Ivan Diviš, Bedřich Fučík, Ladislav Fuks, Josef Istler, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Ludmila Macešková, František Daniel Merth, Věroslav Mertl, Ladislav Novák, Suzanne Renaudová, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Josef Suchý, Jaroslav Šerých a další. Knihu lze chápat jako doplnění Medových literárních esejů – na rozdíl od odborných prací zde může popustit uzdu pocitům, dojmům, sympatiím či odlehčeným historkám. V neposlední řadě jsou jeho vzpomínky také svědectvím o pohnuté době čtyřicetiletého komunistického panství, v němž byla právě jeho osudová láska tak často znásilňována, falšována a umlčována. Rozhovor s autorom Čapek byl nepřítelem číslo 3 Literární historik Jaroslav Med připravuje vydání knihy s názvem Literární život druhé republiky. Ta se bude zabývat obdobím od 1. října 1938 do 14. března 1939. LN Jaká byla situace v české literatuře před Mnichovem 1938? Za první republiky byl literární život velmi polarizovaný. Velice silná levice, méně výrazná pravice, ale hlavním proudem byl ten liberálně demokratický kolem Lidovek a Přítomnosti. Václav Černý píše, že to bylo osmdesát procent tehdejší české literatury. K polarizaci docházelo především na základě sociální otázky, protože ve 30. letech došlo k hospodářské krizi a spisovatelé nevěděli, jak na ni reagovat, jaké najít řešení. LN Dá se to nějak porovnat se současnou krizí? Tehdy to bylo strašné, to si nedovedeme už dnes představit, to, co je dnes, jsou jen takové povídačky... Když čtete Čapkovy reportáže o tom, jak lidé žili v jeskyních... Já jsem si také vždycky myslel, že desetikorunová žebračenka byla na den, ale ona byla na týden... A literáti, lidé citliví, se rozhodovali, jaké najít řešení. Buďto revoluční, tedy příklon ke komunismu, to byl Vladislav Vančura a další. Pak byl čapkovský střed, který se snažil zdůrazňovat soucit a solidaritu. A potom tady byla pravice, která byla nacionálně a především katolicky orientovaná, to byl hlavně Jaroslav Durych. Katolíci byli vůči první republice také velmi kritičtí, podobně jako komunisté. Durych zastával názor, že stát by měl být jakýmsi otcem, který o občany pečuje. Fascinovalo je sociální učení církve, ovšem to tehdy nešlo aplikovat. Dnes máme kapitalismus,demokracii, ale zároveň sociální stát, a ten tehdy nebyl. A taky chtěli nastavit jakýsi stavovský stát, který by odstranil třídní protiklady a kde by nebyly politické strany. LN A za druhé republiky pak tento pravicový katolický proud získal vrch. V roce 1938 to bobtnalo, především vztahy Hitler–Beneš. Tenkrát byl v Praze také Mezinárodní sjezd PEN-klubu, Všesokolský slet a potom přišel Mnichov... V září 1938 nastala ohromná spisovatelská jednota. Ale po Mnichovu přišlo obrovské trauma, to senedá srovnávat s rokem 1968. Všichni věřili černému na bílém, a najednou to neplatilo... A jednota se tedy zase brzy rozpadla, protože se hledal viník... Levice se dostala do defenzivy, protože jejich spoléhání se na Sovětský svaz se ukázalo být pofiderní, a navíc nastupující režim už byl pravicový. 20. října 1938 byla také vládním výnosem zakázána činnost KSČ. Takže zbyl čapkovský směr a potom pravicoví katolíci. LN Jaký v té době zastávali názor? Peroutka říkal, že musíme být realisti, že se musíme s Němci nějak dohodnout – oni si mysleli, že Hitler se nažral Sudet, a už dá pokoj – zatímco katolíci zdůrazňovali, že to je trest Boží za to, jak se první republika ke katolíkům chovala, jak zanedbávala duchovní rozměr. Jan Zahradníček tehdy dokonce navrhoval místo Kde domov mů