Peru - děti Inků

Olga Vilímková, odbornice na Peru a život Indiánů a autorka knihy Učitelkou v Peru, na základě svých četných cest sepsala knihu Peru – děti Inků. Peru cestovatele přitahuje svou kulturou, přírodou a zejména lidmi.

Málokterý turista má ale možnost nejen navštívit mnoho pamětihodností, ale také nahlédnout do života skutečných indiánů, kteří žijí v horách stejným způsobem života jako za dob Inků. Tato kniha to umožní. Setkáte se s dětmi z horské vesnice Pucamarca, s indiány z pastýřských oblastí Kordilér, z kraje Paucartambo a mystické komunity Q´eros, ale podíváte se i do dalších míst And. Autorka žila rok v peruánské vesnici a každoročně tráví v Peru zhruba půl roku. Život na peruánském venkově důvěrně zná a dovede o něm poutavě vyprávět, je výbornou průvodkyní a citlivou posluchačkou. Osudy a příběhy zaznamenává tak, jak je pozorovala nebo slyšela vyprávět v průběhu letod dětí, jejich rodičů a přátel. Z příběhů je patrné, že indiáni vidí svět odlišně od evropského způsobu, myslí a vyjadřují se jinak, než jsme zvyklí. Kniha je určena pro všechny, kteří se chtějí dozvědět pravdu o reálném životě současných indiánů – potomků bájných Inků. Pro cestovatele i pro ty, kteří si chtějí přečíst příběhy jedné neobyčejné učitelky a jejích přátel. Ukážka z knihy Indiánská učitelka Autorka knihy Peru - děti Inků Olga Vilímková působila v indiánské vesnici v Andách rok jako dobrovolná učitelka. Za tuto dobu poznala život původních obyvatel Peru jako málokdo jiný. Vraťme se ale ještě jednou k oslavě položení základního kamene. Přišla totiž Nely, která má nám už známou babičku. Nely je moje bývalá žačka. V roce 2001 jsem ji učila v páté třídě. Pak si na ni kluci občas stěžovali, že tančí s muži, pije čiču... Co to má Nely v uzlíčku na zádech? To snad ne! „Asi padneš,“ šeptá Edison. Ostatní po mně zvědavě pokukují. Oni už to vědí, já ještě ne, pro mě to bude novina. Blesk z čistého nebe. Nely má na zádech miminko. Přišla se pochlubit krásnou dceruškou. Je to naše první „třídní“ dítě. Ano, padám, připadám si, jako bych se náhle stala babičkou. Kolik že je Nely let? V roce 2001 říkali, že jí bylo deset, přesně se to ale neví, teď je rok 2005, že by jí bylo čtrnáct? Možná jí bude i patnáct. „Nely, holčička je krásná.“ Nemusím se nad věkem maminky nijak pohoršovat, pro Čechy nezletilé matky jsou v Peru „normální“. Zvlášť u indiánek v horách. „Mohla jsi ještě počkat, no ale dobře. Je na tebe muž hodný?“ Nely se zamilovaně usmívá: „Ano, je hodný.“ Také je šťastná, že žijí ve městě, v Cusku. Jaká škoda, ale chápu to, Nely se doma stará o miminko, uvaří... V Pucamarce by musela chodit na pole, na pastvu. Na pastvě je příjemně, když je krásné počasí, on ale často fouká vítr, bývá zima... Nely si ve svých očích i v očích svých kamarádek polepšila. Muž, se kterým žije v Cusku, si prý od někoho půjčuje auto a pracuje jako taxikář. Nely se mě ptá: „Nepůjčila bys nám peníze? Koupili bychom si vlastní auto. Můj manžel také potřebuje peníze na řídící papíry.“ Zřejmě na řidičský průkaz, pomyslela jsem si. Peníze na auto půjčit nemohu, ale Nely se nezlobí, je ráda, že se mohla pochlubit holčičkou a zprávou o „manželovi“. I když si u toho „rvu vlasy“ a děti lomí rukama a vykřikují mé české: „Ježíšmarjá, viď.“ Je dobré, že spolu žijí, že od ní chlapec neodešel, jak se těhotným dívkám často stává. Navrhuji jí, ať mi nechá v Pucamarce svou cuskeňskou adresu a číslo telefonu, až nějaký oni nebo jejich sousedé budou mít, že se manželovi ozvu, když budeme potřebovat taxíka. Snad si mezitím pořídí řidičský průkaz. Taxikaření v Cusku není žádné „terno“. Přes město se jezdí za obvyklou cenu dva soly za cestu, to je asi čtrnáct korun. Taxikáři nemívají vlastní auto, pronajímají si ho každé ráno od majitele vozu, kterému večer zaplatí předem smluvenou cenu za pronájem auta. Co si řidiči vydělají navíc, to je jejich. Někteřílidé, třeba učitelé, si na důchod po