Kouzlo šerosvitu. Úvahy o japonské kultuře

Autor v knize se mj. zabývá hledáním souvislostí v tvorbě Šigy Naoji a Ludvíka Vaculíka, jakož i vlivem japonské kultury na dílo Julia Zeyera. Většinu textů spojují dvě základní témata: hledání vlastní identity a vliv globalizace na lokální kultury.

Rozhovor s prekladateľom S Ibusem jsme mluvili o rybách Český japanolog žijící v Kanadě Antonín Líman přijel do Prahy představit svou novou knihu o japonské kultuře a společnosti Kouzlo šerosvitu. Minulý týden také převzal Cenu Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Masudžiho Ibuseho, které vyšly v nakladatelství Paseka pod společným názvem Na vlnách. Vaše cesta k Japonsku a jeho kultuře nebyla přímočará, před studiem jste řadu let pracoval jako překladatel. Jak jste se pro japonštinu rozhodl? Nesměl jsem skoro devět let na vysokou školu kvůli buržoaznímu původu, a když jsem se tam dostal, bylo mi skoro dvacet devět. Profesor Vančura se mě při přijímacím pohovoru ptal: Vy už umíte docela slušně anglicky. Nechtěl byste k tomu ještě nějaký těžší jazyk? A já se ptám: A co máte k dispozici? A on říká: Máme perštinu, tamilštinu, svahilštinu, čínštinu, korejštinu... a téměř nakonec jmenoval japonštinu. A já řekl ano, to je ono. V té době jsem četl Příběh prince Gendžiho i Bašóa v anglických překladech, takže jsem měl pojem o japonské literatuře a líbila se mi. Samozřejmě Japonce tato odpověď neuspokojuje, těm dávám kratší a citovější odpověď: Že to je karmické pouto z minulého života. Jak jste přišel na to, co jste v minulém životě dělal? V roce 1972 jsem na kole putoval po západním Japonsku a někde poblíž svatyně Izumo jsem přijel do malé kruhové vesničky s dřevěnými chalupami. Vypadala jako jihočeská vesnice a z jejích doškových střech stoupal kouř odpoledních lázní. Před jednou tou chaloupkou seděla bělovlasá babička, krásně se na mě usmála a mě zaplavila jistota, že tu vesnici znám, že už jsem tam kdysi žil. A ta babička zřejmě něco cítila také, protože mě pozvala do chaloupky, několik dní jsem tam bydlel. A vždycky když ohřívala odpolední lázeň ve velké kádi, uchechtávala se a říkala: Tohle je lázeň pro Goemona. Goemon byl slavný japonský zločinec, kterého uvařili v lázni. Vzpomínal jsem tehdy na pana Ibuse, který mi řekl: Až pojedete na venkov, seznamte se s venkovskými babičkami, protože to jsou lidé, kteří netrpí komplexem méněcennosti vůči Západu. Mají absolutní jistotu o své identitě a budou s vámi jednat jako s normálním člověkem, od srdce k srdci. A v tom měl absolutní pravdu. Rok na to jsme seděli s panem Ibusem v jedné hospůdce v Tokiu na Šindžuku a k našemu stolu přistoupil podroušený redaktor z jednoho velkého nakladatelství a říká: Mistře, může tenhle cizinec rozumět kráse vaší literatury? A Ibuse se na něj přísně podíval a řekl: Tenhle člověk není cizinec, to je Japonec ze starých dob. Potvrdil mi to, co jsem cítil v té vesničce. Jungmannovu cenu jste získal za překlad dvou historických novel Ibuseho Masudžiho. Překládáte ho už od studií. Jak jste si vybral právě jeho? V roce 1963 přinesl můj učitel Miroslav Novák do třídy knížečku, která se jmenovala Vodnické knížky, a řekl: V téhle sbírce je velice zajímavá povídka od jednoho poměrně neznámého spisovatele jménem Ibuse Masudži, podívejte se na ni. „Podívat se“ znamenalo tři měsíce soustředěné práce se slovníky a porad s rybáři, protože to je rybářská povídka, jmenuje se Bílé vlasy. Když jsem ji přeložil, moje žena, která je sama spisovatelka a má nesmírný cit pro jazyk, si ji přečetla a řekla: Tohohle autora se drž. Protože tady je něco jedinečného. A já jsem si slova doktora Nováka i své ženy vzal k srdci. Pozdějijste napsal o Ibusem několik knih, ta česká se jmenuje Paměť století. Kdy jste se poprvé sešli? V roce 1966, když jsem poprvé přijel do Japonska. Už dřív, když Bílé vlasy vyšly česky, jsem mu překlad poslal a přiložil jsem k němu pstruhové mušky. Aon mi odepsal: Japonské ryby nejsou na české pstruhové mušky