Klasické židovství. Kultura a historie rabínské doby

Rabínskou dobu, tj. období od zničení jeruzalémského Chrámu v roce 70 až do konce existence rabínských akademií kolem roku 1040, můžeme právem označit za „klasické židovství“. V těchto stoletích byly položeny základy, které později významným způsobem formovaly židovský život a do dneška na něj svým způsobem působí. Podstatnou část daného období představuje vznik a rozvoj rabinátu.

Rabín zastupuje židovství, v němž Chrám nahradila Tóra, které se vzdalo snu o vlastním státě a jehož existence se postupně přesouvá do diaspory. Ačkoli se Židé zřekli politického uspořádání, nespokojili se s náboženskou uzavřeností, svými nároky zahrnuli veškerý život svého společenství. Židovství se neutvářelo pouze zevnitř, ale vyrovnávalo se také s vlivy okolí. Přejímalo mnohé z představ i myšlenek helénismu, nemohlo se vyhnout náboženským směrům gnóze ani střetu s křesťanstvím. Kniha se zabývá proměnami sociální struktury po pádu Druhého chrámu, hledá odpovědi na otázky, jakým způsobem se prosazoval vůdcovský nárok patriarchů v Palestině, exilarchů v Babylonii a rabínů v obou centrech židovskéhoživota v talmudické době. V souvislosti s nástupem nových židovských vůdců zohledňuje také hospodářské a politické okolnosti. V neposlední řadě se zabývá duchovní stránkou klasického židovství a s ní spojenými texty. Text přináší nejnovější výsledky bádání z oblasti judaistiky, historie a archeologie, ale současně se opírá o odkaz tradiční rabínské literatury. Rabínské židovství se snaží představit pravdivě jako celistvou historickou skutečnost, přičemž alespoň letmo nastiňuje některé vnější dějinné okolnosti, pokouší se vylíčit kulturněhistorické souvislosti, zdůrazňuje problematiku náboženského práva, halachy atd. Sleduje sociální i hospodářský vývoj rabínské doby, zabývá se vztahem vládnoucích sil a židovské společnosti. Stále však systematicky zdůrazňuje, že židovství je v první řadě náboženství činu, nikoli víry, ačkoli se jedno od druhého nedá jednoznačně oddělit.