Doktor na moři

KDYŽ V ROCE 1952 PUBLIKOVAL CHIRURG A ANESTEZIOLOG GORDON STANLEY OSTLERE svou první knížku, v níž se inspiroval vlastními zážitky ze studií, jistě netušil, že s ní v krátkém čase udělá příslovečnou díru do světa. Vždyť svůj debut nazvaný Doktor v domě nepodepsal ani vlastním jménem, nýbrž pseudonymem RICHARD GORDON.

Útlého románku o mladém medikovi, z něhož se po sérii zábavných, mnohdy lehce morbidních, příhod stává lékař, si všimli nejen britští čtenáři, ale i lidé z filmu i televize. Oceňovali nevtíravýhumor, s nímž začínající autor dokázal vystihnout a odlehčit prostředí, ke kterému má běžný smrtelník přirozený respekt. S jemnou ironií zachytil Gordon i typy lékařů a jejich příslovečnou stavovskou hrdost a solidaritu. Pod jeho perem se stávaly vážené figury lékařských kapacit lidmi, které trápí stejné nemoci, manželky a hypotéky jako jejich pacienty. Po pouhých dvou letech byl Doktor v domě zfilmován a oceněn dvěma filmovými cenami. Povzbuzen úspěchem první knížky nabídl Gordon čtenářům rychle pokračování. Jeho mladý hrdina se v ní tentokrát vydává na moře. Po vzoru četných literárních předchůdců i pro něho je mořské dobrodružství útěkem, jenž ho má spasit od těžkostí života na pevnině. Před nesnázemi a ústrky, které zažíval jako asistent praktického lékaře, i před vdavekchtivou dívkou Wendy prchá na palubu obstarožního parníku Lotos. Tady bude konečně svým pánem! V té chvíli ještě neví, v jak chatrném stavu mu zanechal jeho předchůdce ošetřovnu i lékárnu. Že se bude muset vyrovnat s nemocemi, jejichž příznaky od školy už zapomněl a zvládnout i bujaré tahy lodníků v přístavech. V ulicích Santosu, Buenos Aires i Tenerife čekají na nezkušeného lodního lékaře Richarda nástrahy v podobě obskurních barů a exotických krásek. Když po čtvrtroce uzří zase obrysy pobřeží Velké Británie, vrací se domů mnohem bohatší. A ne snad o peníze, ale o poznání, že „že lidstvo nelze prostě rozdělit do dvou kategorií – na lékaře a na pacienty. Že v každém člověku je něco dobrého, že život není tak vážný a že doktoři nejsou tak ukrutně důležití.“ Hynek Pekárek