Ferroni poměrně ostře odmítá představu o Machiavellim coby stoupenci vyhraněného politického konceptu a zaměřuje se naopak na dění jeho textů s jejich zvláštními perspektivami, metaforikou, výkladovými zvraty, energickým vyjadřováním atd. Machiavelliho tedy čte jako filolog, místa z Vladaře a Rozprav staví vedle citátů z Mandragoryči Machiavelliho poezie a florentského autora vřazuje do dobového kontextu, literárního (Castiglione, Ariosto) i diskurzivního („lidová“ politická moudrost a reálná praxe florentské politiky). Pozoruhodnou pointou je, že právě v tomto „literárním“ čtení se též projevuje mimořádná Machiavelliho aktualita: Ferroni jej prezentuje jako stoupence „politiky nápravy“ (politica del rimedio), která hledá léky na pragmaticky vnímané neduhy.
