Cinepur 122/2019

V roce 2011 pouštěla společnost Netflix ven svůj první seriál Dům z karet s velkou parádou a mediální kampaní, která ohlašovala začátek ambiciózní původní tvorby globální on-line videotéky. Tehdy Netflix ani ve snu nenapadlo, že jej bude po osmi letech potichu a nenápadně stahovat zadními vrátky.

Bez parády a s radikálně upraveným dějem. Dům z karet patří k seriálům či filmům, jejichž autoři museli v textu pracovat se zápletkou, s níž by raději nepracovali. Hlavní hvězda, do té doby populární herec Kevin Spacey, čelí obvinění ze sexuálního zneužívání mladíků. Netflix s ním rozvázal smlouvu, stáhl jej ze seriálu, který na něm stál, a chvíli zvažoval, že Dům z karet vůbec nedodělá a nechá jej prostě vyšumět. Možná to měl udělat, protože Dům z karet se proměnil v tak trochu absurdní podnik. Starý seriálový trik nechat postavu zemřít nikdy v daném kontextu nemohl působit jinak než jako pozornost poutající z nouze cnost, která na to, od čeho se korporace chtěla distancovat, jen spíše upozorňovala. Stejně tak upozorňovala na fakt, že stažení Spaceyho není vyjádřením společenské zodpovědnosti, ale lavírováním mezi domnělou povinností a ochranou investice a la chytrá horákyně. Navíc, jak píše v recenzi poslední sezony Domu z karet na s. 14 Šárka Gmiterková, nucené „kreativní“ rozhodnutí stáhlo kdysi vyzdvihovaný seriál ke dnu. Netflixu se ale nakonec nejspíš vyplatilo z dlouhodobého hlediska. Dům z karet bude existovat v nabídce a najde si dostatečný počet diváků a předplatitelů, kteří Spaceyho ani rozpadající se vyprávění neřeší. Pro ty, kdo seriálovou tvorbu sledují detailněji, co začalo s „wow“, končí s rozpačitým „hmm“. S pomyslným „hmm“ skončil tak trochu i poslední ročník filmového festivalu v Berlíně. Alespoň co se vítězů týče. Podle mnohých vyhrál snímek, který vyhrát neměl, a naopak mimo hlavní ocenění zůstaly filmy, jež si to zasloužily. To jde jistě nakonec konstatovat o řadě přehlídek. Festivalová, stejně jako jiná ocenění jsou vždy ošemetná a do velké míry jsou odrazem festivalové politiky. Zajímavé je však sledovat mechanismy rozhodování, které mají dlouhodobě dopad třeba na vytváření filmových kánonů. Jak se na Berlinale politika festivalová prolíná s politikou velkou a jaký to má vliv na výběr i oceňování filmů, se dočtete v rozsáhlé reportáži z akce, která vstupuje pod novým šéfem Carlem Chatrianem, jenž doposud vedl festival v Locarnu, do nové éry. Reportáž doplňují dvě recenze. Jednak vítězného snímku izraelského režiséra Nadava Lapida Synonyma, jenž, jak píše Ondřej Pavlík, „nejlépe vystihují taková synonyma, která lze dle individuálního vkusu a momentální nálady číst jako chválu i jako odsudek: chaotický, neuspořádaný, nepředvídatelný, testosteronový, rozhozený, přemrštěný, provokující“. Poté následuje text o jednom z nejvýraznějších filmů letošního ročníku, čínském dramatu o ztrátách a vzpomínkách Sbohem, synu, „jež vede k určitému typu smíření, který se však nezakládá na snížené přesnosti rozpoznávání nebo rezignaci“. Mluvíme-li o festivalech, za pozornost stojí v čísle i profil studentky animace pražské FAMU Darii Kashcheevy z rubriky věnované tuzemským filmovým talentům. Její absolventský snímek Dcera byl vybrán do soutěže Graduation Films předního festivalu v Annecy. Jak píše Kamila Boháčková, snímek „nejde přirovnat k ničemu, co jsme dosud v loutkové animaci – minimálně u nás – viděli“. Uvidíme, jak si povede ve srovnání se světem.