Můj rok 1969

Rok 1969 asi pro většinu lidí zůstane napořád ve stínu toho předchozího. Žije tady s námi ale sto tisíc těch, pro které byl tento rok naprosto zásadní. Čítať ďalej ↓

Byl to totiž rok, kdy poprvé otevřeli oči do tohoto světa. Je to zvláštní rok. Nikdo neví, co má čekat. Lidé jsou rozpačití a opatrní. Upálení Jana Palacha na chvíli probere národ z letargie, ale opravdu jenom na chvíli. V dubnu střídá Alexandra Dubčeka na postu prvního tajemníka KSČ Gustáv Husák a začíná období normalizace. Určitá „normalizace“ čeká i země na západ od nás – festival ve Woodstocku je sice velkolepý, ale hnutí hippies pomalu opouští jeviště dějin a nastupuje generace mladých pragmatických manažerů. Ještě stále ovšem lidé hledí vzhůru ke hvězdám – vždyť rok 1969 je rokem, kdy lidská noha poprvé vstoupila na povrch Měsíce. To je okamžik, kdy se celý svět na krátkou chvíli semkne a uvědomí si, že lidstvo je jeden celek, kterému se právě povedlo něco neuvěřitelného… Jako vždy ovšem pod povrchem světových i lokálních dějin teče proud každodenního života s jeho radostmi, starostmi i drobnými kuriozitami. V Praze se lidé rozčilují nad padajícími římsami i zvýšením cen u holiče. Vědci začínají realizovat projekt pravidelného zimního sčítání netopýrů a úroda chmele je mimořádná. Mladoboleslavská Škodovka zahajuje výrobu Škody 100, do kin jde film Světáci a Československo dvakrát poráží Sovětský svaz na mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu. Ponořme se tedy do roku 1969 – posledního záchvěvu sladkých idealistických „šedesátek“.