V knize se tak vzájemně propojují dvě roviny. Jednak performativní pokus oživit historickou paměť Broumovska a vtáhnout čtenáře do empatické participace na všudypřítomné minulosti – novým, možná nečekaným způsobem prožít, jak dalece je minulost součástí nás samých a jak spoluurčuje podobu naší současnosti. Druhou rovinou je historicko-antropologický nástin kulturní ojedinělosti Broumovska.
V tomto duchu smísila Tereza Burdová hlínu z Broumovska s pigmenty připomínajícími charakteristické barvy místní půdy, cest a skal. Poté vyrobila kovové válečky. Perforovala je tak, aby otvory tvořily text nebo obraz. Do válečků nasypala pigmentovou směs. Se skupinou účastníků pak na Broumovsku navštívila místa významných událostí. Účastníci při chůzi po cestě plechovými válečky otáčeli. Na zemi za nimi zůstávala rytmicky opakovaná slova, seskupená v poetickou zkratku. Na jednom místě se na cestě místo slov objevily zapomenuté tváře.