Řehoř Naziánský

Řehoř Naziánský se spolu s Basilem Velikým a Řehořem z Nyssy řadí k tzv. velkým Kappadočanům: tak se označuje skupina významných teologů, díky jejichž teologickému úsilí a církevněpolitické obratnosti se podařilo ke konci 4. století překonat trojiční spory. – Řehoř se narodil v Nazianzu (Diocesarea) v Kappadokii.

Jeho otec, Řehoř Naziánský Starší, tam byl biskupem. Řehoř nejprve navštěvoval řečnickou školu v Cesareji kappadocké, pak křesťanské vyšší školy v Cesareji palestinské a v Alexandrii. Svá studia završil na pohanské škole v Athénách, nejryzejším místě osmisetleté tradice platónské filozofie. Brzy po něm tam nastoupil i Basil a oba prohloubili své přátelství z dřívější doby. Kolem roku 357 Řehoř přerušil studia, aby následoval vnitřní povolání k mnišskému způsobu života. Vrátil se domů a přijal křest. Pak vyhledal Basila v klášterním společenství, které založil. Za tohoto pobytu vzniklo společnou prací dílo Filokalia, antologie z Origenových spisů, a dále obě Řehole, které se tradicí zachovaly pod Basilovým jménem. Řehoř se později vrátil do Nazianzu. Asi v roce 362 mu otec udělil presbyterské svěcení. Podle tehdy dosti častého obyčeje se zprvu vyhýbal převzetí kněžské služby. Své chování vysvětlil v Obhajobě vlastního útěku (Apologeticus de fuga sua), v níž důkladně rozebírá vykonávání kněžské služby. Po návratu pak pomáhal otci při spravování diecéze. Netrvalo dlouho a Basil, který se mezitím stal metropolitou v Cesareji, se na něho obrátil s prosbou o pomoc. Protože však Kappadokii císař rozdělil na dvě provincie, vznikly potíže při vymezení nového metropolitního obvodu vzhledem k obvodu metropolity Anthima z Tyany. Aby si Basil mohl podržet a zachovat spornou hraniční část, chtěl přítele Řehoře vysvětit na biskupa v Sasimě, malém nevýznamném místě při nově vytyčené hranici. To se však velmi dotklo Řehořovy ješitnosti. Nechal se sice od Basila o Velikonocích 372 vysvětit na biskupa, ale místo aby se ujal funkce, opět utekl, nechtěl ani vidět „ubohé hnízdo“, jak píše ve vlastním životopisu. Jen naléhavými prosbami otce se dal pohnout alespoň k návratu do Nazianzu. Otec zemřel v roce 374, téměř stoletý, brzy po něm zemřela i matka. Řehoř spravoval krátce ještě diecézi po otci, ale brzy se uchýlil do Seleukie v Isaurii. Počátkem roku 379 ho zavolala na pomoc pravověrná obec věřících v Konstantinopoli. Byla nepočetná, ariánů bylo mnohem víc. Mezitím se však po katastrofě v Adrianopoli oprávněně očekávalo, že se za Theodosiova panování věci změní. Řehoř se zprvu držel statečně, ačkoli se musel potýkat s mnoha spory, které ovšem částečně vznikly kvůli jeho nerozhodnosti a samolibosti. Císař Theodosius se ho však zastal, po půldruhém roce (koncem r. 380) mu slavnostně předal apoštolský chrám a velký koncil roku 381 ho potvrdil v úřadu. Ale právě tento koncil mu přinesl nové nesnáze. Na jedné straně egyptští biskupové popírali legitimitu jeho biskupského úřadu, na straně druhé ho zklamali jeho přívrženci, kteří odmítli jeho rozumný návrh, jímž chtěl odstranit antiochijské schizma. Opět rezignoval a odebral se do stále ještě osiřelé diecéze svého otce. Tentokrát tam zůstal tak dlouho, než se nalezl nástupce. Řehoř se pak uchýlil do ústraní a žil jen askezí a kontemplací. Zemřel asi v roce 390. Heslo převzato z knihy Slovník starokřesťanské literatury, kde najdete i přehled autorových spisů a českou literaturu do roku 2005.