Kult mrtvých

Kult mrtvých byl sofistikovaným prostředkem využití obětí pro cíle revolučního i kontrarevolučního tábora. V kontextu tohoto instrumentu nezemřeli mrtví pro zištné důvody, nýbrž položili život za vlast a budoucnost.

Tato teze platí jak pro padlé revolucionáře, tak pro zástupce kontrarevoluce. Násilná smrt obětí směřovala k morálnímu zdůvodnění snah konkrétního tábora. Práce si všímá tohoto jevu v prostředí české, rakouské, resp. vídeňské, německé i židovské společnosti roku 1848. Nejde však o pouhý popis tohoto jevu. Ten by přiblížil kult mrtvých především v jeho národních a místních souvislostech. Ačkoliv se totiž jednalo o kult ověnčený slavnostmi, vzpomínkovými akcemi i pronášenými a posléze uveřejňovanými řečmi, zahalenými do rozdílných národních barev a disponujících různým slovníkem, pod vnějším nacionálním nádechem šlo o shodné akce a přístupy. Ukážka z knihy Pražské svatodušní bouře představovaly první skutečné setkání v Čechách žijící společnosti s násilím a ozbrojenými boji na barikádách a samozřejmě se smrtí a umíráním ve vlastních řadách. Tento konflikt, rozpoutaný ozbrojenou srážkou před budovou vojenského velitelství, jenž se rozrostl do několikadenního střetu mezi pražským civilním obyvatelstvem a rakouskou armádou, se u dobové společnosti těšil velké pozornosti. Pro dobové hodnocení této události se jeví jako typické nejednoznačné a různorodé vnímání a výklad tohoto boje. Nejzřetelněji vystupují dvě roviny interpretace. Oficiální kruhy reprezentované samotným knížetem Windischgrätzem i tehdejším guberniálním prezidentem, hrabětem Lvem Thunem, chápaly a představovaly širší veřejnosti pražské povstání jako revoluci vůči vládě, jako ozbrojený pokus namířený proti vládní a vojenské moci, jehož se účastnilo obyvatelstvo Prahy bez rozdílu národností. Tato oficiální vyjádření byla vedena nejen snahou ospravedlnit vojenský zásah před širší veřejností (v prvé řadě českou a českým venkovem), ale také uvést celé události z pohledu vlády a ústředních míst na správnou míru. Druhou markantní rovinu výkladu tvořila interpretace nacionální. Jinými slovy, na německé straně, tedy u většiny českých Němců, ale i v zahraničí, se pražský konflikt často vykládal jako boj Čechů proti Němcům. To byl důvod, proč se i frankfurtský parlament, nacionální hnutí ve Vídni i v sousedním Sasku postavily ve svých provoláních a adresách na stranu vítězné armády a knížete Windischgrätze. Tomu s jeho známým aristokratickým, protidemokratickým smýšlením byla tato aktivita o to více nepříjemná. Každopádně německá společnost v Čechách dávala svůj názor ostentativně najevo. Například augsburské Allgemeine Zeitung otiskly dopis z Karlových Varů, v němž jeho pisatel dával zřetelně na vědomí, že místní Němci nijak nepochybovali, že v Praze jde o povstání Čechů proti německé vládě, o moderní husitskou válku. Jde prý o drama, při němž je prolévána německá krev. V podobném duchu se nesly též projevy a obecně atmosféra shromáždění českých i „říšských“ Němců v Ústí nad Labem dne 18. června. Zde se shromáždilo německé obyvatelstvo českého pohraničí i Němci ze Saska v celkovém počtu až 5000 lidí. Celou akci prodchnula německá nálada, jež byla bojovně naladěna vůči událostem v Praze. Jedním z výsledků tohoto setkání se stala děkovná adresa knížeti Windischgrätzovi: „V uznání velkých zásluh o německou věc a celé Čechy, které jste Vy, kníže Windischgrätz, získal, posílá Vám schůze německých mužů z Čech, Saska, z Ústí 18. června t. r. svůj nejsrdečnější dík.“ Součást podobných „německých“ výpovědí, mířících v době svatodušních bouří proti české společnosti, tvořilo využití faktických i domnělých mrtvých z řad Němců, kteří se měli stát obětí českého nacionalismu. Prostřednictvím těchto padlých, v dobové „německé“ dikci zavražděných, poukazovala německá publicistika i letáková tvorba na krvelačnost a krvežíznivost českého nacionalismu. Podíváme-li se do tehdejšího tisku, nabídne se nám hned někol