Jindřich Přibík

Jindřich Přibík (*1944 ) je jedním z nejsložitějších autorů (nejen) české fotografie. Jeho tvorba zahrnuje za více než půlstoletí přes čtyřicet postupně se rozrůstajících a překrývajících cyklů, které tvoří složitou síť odkazů a vzájemných citací.

Patří do nich jak rané práce s textovými úvahami (Muzeum. Plzeň 1963), cykly Reflexů, pracující se složitými odrazy oken a výkladů, tak především Montáže, vznikající od poloviny šedesátých let ze starých nalezených negativů a pracující volně s motivy převzatými z klasických filosofických a literárních textů. Autor souběžně studoval fotografii a filosofii, což se odrazilo v celém jehosolitérním díle, pracujícím jak s fotogenií, tak s hermeneutikou. Třicátý svazek edice FotoTorst věnoval teoretik Pavel Vančát fotografovi Jindřichu Přibíkovi (1944). Plzeňskému rodákovi, v jehož díle, „komplexně strukturovaném a prozatím jen málo prozkoumaném, je skryto tolik komplikovanosti a jinakosti, že bývá často pochopeno buď povrchně, nebo chaoticky“. Z přístupnější části jeho tvorby by mohly být publiku známé například Přibíkovy brilantní černobílé portréty filozofa Jana Patočky, vedoucího fotografovy diplomové práce Hegelův vztah k umění, při procházce po břevnovské pláni. Respekt, 41, 2008