Ve třinácti kapitolách se autor věnuje jurodivým světcům byzantským a ruským (od 6. do 17. století) a zkoumá historické okolnosti a prostředí, v němž tento druh paradoxní svatosti vznikl, i výskyt obdobných jevů mimo východní křesťanství (v západním křesťanství, islámu, buddhismu, šamanismu aj.).
