Budovatelé říše

5 %

Budovatelé říše

Vian Boris

Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu.

To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má AlfredaJarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem. Když se řekne Boris Vian (1920-1959), většině naskočí asi název jeho románu Pěna dní, který se zde dočkal i muzikálové podoby. A někdo ještě dodá, že se autor proslavil díky pseudonymu Vernon Sullivan, pod nímž vydal knihy Naplivu na vaše hroby či U mrtvých na barvě kůže nesejde. České prostředí je ostatně k tomuto autorovi velmi vřelé. Nyní nakladatelství Jota vydalo v překladu Jana Tomka také divadelní hru, již francouzský autor napsal v posledním roce svého života - Boris Vian podlehl srdečnímu selhání při promítání filmové verze Naplivu na vaše hroby. Hra popisuje dny jedné rodiny, jež se neustále stěhuje do vyšších pater domu - vždy, když se ozve „hluk“. Vedle služky Husy je s nimi i fackovací panák Schmürz. Rodina rozhodně nežije v žádné idyle, vztahy jsou napjaté a celému dramatu vládne citový chlad. Boris Vian využil divadelního prostředí, v němž mohl daleko snáze pracovat s představou světa, který se - na jevišti - opravdu „děje“. Ovšem každý dům má jen omezený počet pater, takže se nakonec ocitáme pod střechou. Během této cesty „vzhůru“ se však také snižuje počet postav, a tak konec dramatu obstarává již jen otcův monolog: „Je mi tady v tom podkroví smutno... Bylo nás víc, ale já jsem tvořil naprostou většinu. Teď, když jsem sám, cítím, jak neodvratně tuto většinu ztrácím.“ Humor je spečen do bolestného šklebu. I ten největší protiva potřebuje druhé, jinak totiž nemá potvrzenu svou existenci. Ovšem tím ještě otcovy strasti nekončí, pořád je s ním v podkroví Schmürz... Lidové noviny, 24.1.2008

Vydavateľ Jota
Počet strán 88
Rok vydania 2007
Jazyk Čeština
Väzba Tvrdá väzba / Hardback
EAN 9788072175208
Adresa titulu https://www.artforum.sk/katalog/26577/budovatele-rise
To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má AlfredaJarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem. Když se řekne Boris Vian (1920-1959), většině naskočí asi název jeho románu Pěna dní, který se zde dočkal i muzikálové podoby. A někdo ještě dodá, že se autor proslavil díky pseudonymu Vernon Sullivan, pod nímž vydal knihy Naplivu na vaše hroby či U mrtvých na barvě kůže nesejde. České prostředí je ostatně k tomuto autorovi velmi vřelé. Nyní nakladatelství Jota vydalo v překladu Jana Tomka také divadelní hru, již francouzský autor napsal v posledním roce svého života - Boris Vian podlehl srdečnímu selhání při promítání filmové verze Naplivu na vaše hroby. Hra popisuje dny jedné rodiny, jež se neustále stěhuje do vyšších pater domu - vždy, když se ozve „hluk“. Vedle služky Husy je s nimi i fackovací panák Schmürz. Rodina rozhodně nežije v žádné idyle, vztahy jsou napjaté a celému dramatu vládne citový chlad. Boris Vian využil divadelního prostředí, v němž mohl daleko snáze pracovat s představou světa, který se - na jevišti - opravdu „děje“. Ovšem každý dům má jen omezený počet pater, takže se nakonec ocitáme pod střechou. Během této cesty „vzhůru“ se však také snižuje počet postav, a tak konec dramatu obstarává již jen otcův monolog: „Je mi tady v tom podkroví smutno... Bylo nás víc, ale já jsem tvořil naprostou většinu. Teď, když jsem sám, cítím, jak neodvratně tuto většinu ztrácím.“ Humor je spečen do bolestného šklebu. I ten největší protiva potřebuje druhé, jinak totiž nemá potvrzenu svou existenci. Ovšem tím ještě otcovy strasti nekončí, pořád je s ním v podkroví Schmürz... Lidové noviny, 24.1.2008

Ďalšie z kategórie svetová beletria