Mrtví se nevracejí a další povídky

Soubor pěti povídek ze Šumavy z pera Karla Klostermanna. 1/ Mrtví se nevracejí (dramatizace) Účinkují: Petr – Ivan Trojan, Matěj – Lukáš Hlavica, Blažena – Tereza Bebarová, Tomášků – Milan Kačmarčík, soudce – Stanislav Zindulka, první dřevorubec – Otmar Brancuzský, druhý dřevorubec Ivo Kubečka, třetí dřevorubec Jiří Zahajský, hajný Oldřich Navrátil, četník Miroslav Masopust Nahrávka z roku 2004 2/ Vánice (četba) Čte Miroslav Doležal Nahrávka z roku 1971 3/ Co způsobilo osudné Velikonoce (četba) Čte Věra Hlaváčková Nahrávka z roku 2022 4/ Bílý Samun (četba) Čte Miroslav Rataj Nahrávka z roku 2014 5/ Čemu se lidé ve světě naučí (četba) Čte Apolena Veldová Nahrávka z roku 2021 Těžko odhadovat, jak by Karel Klostermann (1848–1923) viděl dnešní Šumavu protkanou sítí cyklistických cest, které vedou kolem zaniklých vesnic, v nichž žili jeho němečtí rodáci. Jeho talent by měl jistě dost podnětů pro stejně nemilosrdný pohled na kraj, v němž se změnilo skoro všechno, jen z lesů stoupá stejně melancholický opar, tu odhalující, co mělo zůstat utajeno, tu skrývající, co se marně dožadovalo pozornosti. Čítať ďalej ↓

Ideální prostředí pro příběhy temné jak šero zdejších pralesů. Pět takových příběhů ožívá v tomto souboru povídek. Mýlil by se ten, kdo by za nimi viděl jen autorovu zjitřenou fantazii. O Klostermannovi je známo, že se často nechával inspirovat skutečnými událostmi, jak je sám zažil nebo jak o nich slyšel vyprávět. Je tomu tak i v případě příběhu muže, kterého všichni pokládají za mrtvého, a náhle se vrátí ke své ženě – která už na něj přestala čekat. Ale jen mrtví se nevracejí, můžeme parafrázovat název povídky, jejíž dramatizace byla v Českém rozhlase natočena přesně před dvaceti lety. Jestliže v tomto případě autor vycházel z příběhu, který se údajně stal, o hodnověrnosti tragédie v Sušici na Velikonoce 1859 nemůže být pochyb. Pod tíhou stovek poutníků, kteří mířili ke kapli Anděla Strážce, se prolomil dřevěný most přes Otavu a zahynulo víc než padesát lidí. Tato tragédie tvoří rámec vyprávění, v němž hraje osudovou roli láska a kletba. Neodvratitelnost osudu provází Klostermannovu tvorbu jako jeden z jejích základních svorníků. Naopak jen zřídka, jako zlatá šupinka v řece Otavě, se v jeho textech zableskne úsměv, tak jako je tomu v závěrečné povídce o muži, kterému zkušenostiz „velkého světa“ přinesou jen trápení. Je dobře, že máme možnost poznat tohoto stále oblíbeného spisovatele i jako shovívavého pozorovatele lidských slabostí a nedokonalostí. Ale hlavně je dobře, že spolu s ním můžeme objevovat Šumavu, krajinu příběhů naplněných stejně jako ona sama tesknotou a temnou krásou.