Služky pro všechno

Ještě nedávno se bez nich žádná lépe situovaná domácnost neobešla. Zatopit, nanosit vodu, uvařit, nakoupit, vyprat – to všechno a mnohem více měly každý den na starosti služky. Čítať ďalej ↓

Jejich těžká práce byla neviditelná. Podřízené postavení chudých žen nikoho nenapadlo zpochybňovat. Možná, že právě vaše prababička podobně jako stovky jiných dívek opustila svou početnou rodinu vesnici, aby jí ulehčila, a vydala se do města zkusit štěstí.Práce služky pro ni znamenala alespoň malou možnost si polepšit. Naučit se, jakse starat o domácnost, ale také jak se chovat a pohybovat ve městě. Po cestě snila o tom, že si najde ženicha, a třeba potom bude paní domu. Realita ale byla často o dost tvrdší. Už na nádraží čekaly na nezkušená děvčata kuplířky, které jim nabízely docela jinou „službu“. Bez rizik ale nebyly ani v domácnostech, kde jim hrozilo sexuální obtěžování a v případě těhotenství vyhazov na ulici.Praha, Krakov nebo Vídeň – ve všech středoevropských městech byla situace služek pro všechno podobná. V domácnosti vstávaly první a poslední chodily spát, většinou neměly ani kde se pohodlně a důstojně vyspat, umýt se nebo si nechat své osobní věci. K tomu těžká práce bez volného času, malé výdělky a závislost na náladě paní domu. Teprve postupně začaly vznikat spolky, které se snažily služebné vzdělávat nebo je chránit před nástrahami velkoměst. Dodnes málo víme o těchto skrytých dějinách zapomenutých služebných.Polské reportérce Joanně Kuciel-Frydryszak se podařilo ve veřejných i rodinných archivech, dobovém tisku nebo různých publikacích objevit perličky, díky nimž si dokážeme mnohem lépe představit, jak asi skutečně vypadal život služek. Zaznamenala některé z dnešního pohledu až anekdotické rady, jak se má služka chovat a oblékat, stížnosti hospodyň, autentické inzeráty nebo články z černé kroniky. Dojemné jsou dopisy, které dokládají, že existovaly i příklady, kdy vznikl úzký a srdečný vztah mezi služebnou a rodinou, v níž pracovala. Historické reportáže Joanny Kuciel-Frydryszak Služky pro všechno a Venkovanky, které se věnují tvrdému životu žen na vesnici, se staly v Polsku bestsellery a vzbudily diskusi o tom, jestli známe osudy vlastních prababiček.V luxusním gdyňském Bankowci, bytovce pro zaměstnance Zemské hospodářské banky, postavené v roce 1938, byly služební pokojevelmi malé nehledě na obytnou plochu bytu. V bytě s 60,65 metry čtverečními má pokojík pro služku 4,25 metru čtverečních, v apartmánu s 98 čtverečními metry zabírá služební pokojík 5,65 metru čtverečních. Ale všechny mají okna a zabudovanou skříň. Služka pracující v bankovní bytovce nemusí přechovávat své dvoje šaty v kufříku.Maria Dąbrowska, levicová spisovatelka angažovaná ve společenských záležitostech, si 9. srpna 1918 během cesty zapisuje do Dzienniků (Deníky): „Koho by napadlo, že bez služebné, samoten či samotná v bytě, bez jakýchkoliv služeb lidí z tzv. nižší vrstvy, je tak příjemně. Služebnictvo přináší do domu jakýsi podivně cizí prvek.“Služky si stěžují na kamennou podlahu, která vyvolává revma, na prašné pavlače, kam musí lézt po žebříku a častose přitom praští do hlavy. Mladá služka píše, že spí ve vlhku a má velké bolesti v rukou. Zoufale volá: „Je mi dvaadvacet. Co se mnou bude k stáru?“– ukázky z textuRežie: Apolena Novotná | Překlad: Michael Alexa