na sklade
novinka
Revolver Revue 141
kolektív autorovPelikán výborem z textů s názvem Je tady vůbec něco kromě těch myší a mlhy? Poprvé je tu publikovaná i ukázka z prózy Jiřího Červenky Boj s démony: „Atmosféra byla prosycena zvláštní duchovní energií, jako by sám Duch svatý sestoupil z nebes právě pro tuto příležitost. Čítať ďalej ↓
A vtom jsem pocítil maminčinu takřka fyzickou blízkost. Zároveň jsem jaksi mimovolně poklekl na kamennou dlažbu vedle ostatních. Je víc živá než my všichni tady, pomyslel jsem si.“
„Jeho téměř programová báseň se jmenuje ,Potápěč‘. Kubánský slang tímto pojmem označuje člověka, který se prohrabává skládkami a hledá v nich cokoli užitečného. (…) Vynikal také coby básnický performer. Tuto činnost provozoval třeba i v ulicích města Alamar, kde bydlel (…). Že byla tato veřejná vystoupení kubánským úřadům podezřelá, je nasnadě.“ Juan Carlos Flores je dalším z pozoruhodných, avšak velmi málo známých autorů kubánské literatury, které ve své volné sérii prostřednictvím jejich textů, rozhovorů i reflexí v obsáhlých výborech představuje překladatel Petr Zavadil. Eugen Gomringer se narodil 20. ledna roku 1925 v jihoamerické Bolívii a zemřel letos 21. srpna ve věku sta let v německém Bamberku. K tomuto autorovi konkrétní poezie se výborem a zevrubnou esejí vrací Jakub Guziur. Helena Honcoopová a Petr Borkovec přeložili haiku, jejichž autorem je Rjúta Iida: „první sen v roce: / s procesím putuju / svým vlastním tělem“.
„Myslím, že tvorba není nezbytná pro život (v úplném základu), ale je nezbytná v úrovni, kdy jsou všechny základní lidské potřeby uspokojeny, a tak se jedinec či společnost může věnovat něčemu, co obohatí nebo podpoří jeho snahu o přežití (…). V rámci art brut je to složitější, zde jsou některá kritéria přežití, ať už jedince, nebo tvorby, postavena na hlavu nebo v přesném protikladu, a kolikrát se tak stávají atrakcí pro nasycené a uspokojené (…), asi jako když je zaostřena pozornost na člověka, který drží hladovku nebo se jinak dobrovolně nebo z donucení trápí,“ soudí Jaroslav Diviš, jehož výtvarné práce slovem provází nejen sám autor, ale i Pavel Konečný. Pokračuje seriál o Křižovnické škole – tentokrát se Duňa Slavíková věnuje především prvním teoretickým reflexím tohoto uskupení, včetně zahraničních, a také pověstným bosákovým hodům, jež rovněž souvisely s kooperací, i mezinárodní: „Steklík byl jako často doprovázen svými měnícími se Finkami a ty okamžitě zapojil do krájení cibule. Jirous jim ukázal, jak mají být kostky veliké, Steklík s metrem jejich práci kontroloval a nutil je, uplakané, ke stálým opravám. Jirous je údajně osvobodil (…).“
V Ateliérech jsou přiblížena pracoviště Ladislava Daňka, do rubriky Sedm přispěl Luboš Merhaut a v sérii Z malých knihkupectví je představen Přístav. Kritický Couleur zaměřuje jako vždy pozornost na události i jevy z nedávného kulturního a společenského života.
„Jeho téměř programová báseň se jmenuje ,Potápěč‘. Kubánský slang tímto pojmem označuje člověka, který se prohrabává skládkami a hledá v nich cokoli užitečného. (…) Vynikal také coby básnický performer. Tuto činnost provozoval třeba i v ulicích města Alamar, kde bydlel (…). Že byla tato veřejná vystoupení kubánským úřadům podezřelá, je nasnadě.“ Juan Carlos Flores je dalším z pozoruhodných, avšak velmi málo známých autorů kubánské literatury, které ve své volné sérii prostřednictvím jejich textů, rozhovorů i reflexí v obsáhlých výborech představuje překladatel Petr Zavadil. Eugen Gomringer se narodil 20. ledna roku 1925 v jihoamerické Bolívii a zemřel letos 21. srpna ve věku sta let v německém Bamberku. K tomuto autorovi konkrétní poezie se výborem a zevrubnou esejí vrací Jakub Guziur. Helena Honcoopová a Petr Borkovec přeložili haiku, jejichž autorem je Rjúta Iida: „první sen v roce: / s procesím putuju / svým vlastním tělem“.
„Myslím, že tvorba není nezbytná pro život (v úplném základu), ale je nezbytná v úrovni, kdy jsou všechny základní lidské potřeby uspokojeny, a tak se jedinec či společnost může věnovat něčemu, co obohatí nebo podpoří jeho snahu o přežití (…). V rámci art brut je to složitější, zde jsou některá kritéria přežití, ať už jedince, nebo tvorby, postavena na hlavu nebo v přesném protikladu, a kolikrát se tak stávají atrakcí pro nasycené a uspokojené (…), asi jako když je zaostřena pozornost na člověka, který drží hladovku nebo se jinak dobrovolně nebo z donucení trápí,“ soudí Jaroslav Diviš, jehož výtvarné práce slovem provází nejen sám autor, ale i Pavel Konečný. Pokračuje seriál o Křižovnické škole – tentokrát se Duňa Slavíková věnuje především prvním teoretickým reflexím tohoto uskupení, včetně zahraničních, a také pověstným bosákovým hodům, jež rovněž souvisely s kooperací, i mezinárodní: „Steklík byl jako často doprovázen svými měnícími se Finkami a ty okamžitě zapojil do krájení cibule. Jirous jim ukázal, jak mají být kostky veliké, Steklík s metrem jejich práci kontroloval a nutil je, uplakané, ke stálým opravám. Jirous je údajně osvobodil (…).“
V Ateliérech jsou přiblížena pracoviště Ladislava Daňka, do rubriky Sedm přispěl Luboš Merhaut a v sérii Z malých knihkupectví je představen Přístav. Kritický Couleur zaměřuje jako vždy pozornost na události i jevy z nedávného kulturního a společenského života.
