Rodinné strategie šlechty

Devatenácté století můžeme nazvat nejen stoletím rodiny, ale též stoletím, kdy v habsburské monarchii vyvrcholila snaha měšťanstva o získání tradičních pozic šlechty. Šlechta ze svých pozic ustupovala nerada: bránila se a rozvíjela strategie a taktiky, které jí pomáhaly v tomto boji odolávat.

Rodina Mensdorffů-Pouilly, původem starobylášlechta z Lotrinska, však paralelně zápasí ještě o něco jiného, o přijetí své rodiny do aristokratické společnosti monarchie, o získání předních vojenských a politických pozic a o společenské uznání. Ve svém boji je více než úspěšná, a to díky matrimoniálním strategiím, rodinné soudržnosti i díky hodnotám předávaným v rodině z generace na generaci. Mensdorffové-Pouilly, jejichž osudy sledujeme na pozadí společenského a politického vývoje století, nám tak na příkladu tři generací dokazují, že právě rodinné strategie jsou oním trumfem, který má šlechta v ruce ve svém střetávání se s měšťanstvem. Ukážka z knihy Rodinné strategie modré krve Šlechtu ve Francii na konci 18. století nelze považovat za jednolitý stav. 180 000 „nobles gentilshommes a gentes dames“, dávajících dohromady 27 000 rodin, sice představovalo nepatrné jedno procento z 27 milionů obyvatel Francie, ale jak tvrdí F. Bluche, jen 1500 rodin vládlo francouzskému království. Pařížská aristokracie byla úplně něco jiného než provinční šlechta (titul venkovského šlechtice, gentilhomme de campagne, je považován skoro za urážku, říká markýz Mirabeau ve své Philosophie rurale z roku 1763), ale i v provincii existovaly různé životní styly. Bohatá šlechta vyhledávala společnost, vzájemně se navštěvovala na svých zámcích, vlastnila palác nebo apartmán ve městě, zatímco jiní žili na svých sídlech, živili se lovem, rybařením a spokojovali se s vesnickým životem, obecně velmi skromným. Rodina Pouilly ve druhé polovině 18. století nepatřila ke dvorské šlechtě. Přestože se jednalo o šlechtu starobylou, přestože se mohla chlubit významnými předky, žila na svých statcích zcela v duchu života provinční šlechty: služba v královské armádě pro syny, klášter pro dcery. Její význam nepřekračoval hranice místa a regionu. Není divu, že se „Madame Pouilly“ trochu obávala, když se jí s návštěvou ohlásila hraběnka Sabranová. Přestože se jednalo o příbuznou, přece jen to byla „krásná dáma z Paříže, pěkně vyšňořená a zvyklá na velký svět“. Hraběnka však veškeré pochyby baronky vyvrátila: šťastná a „skoro u vytržení“, náramně si pochvalovala venkovský život rodiny, která „tráví klidně své dny sama“ a „stačí si sama sobě“. Baronka Pouilly je podle hraběnky „dobrá matka rodiny, obklopená osmi dětmi, které odkojila, všechny velké, tlusté a zdravé, radost pohledět. Nemá nic jiného na práci než myslet jen na ně a na svého manžela, kterého něžně miluje“ a baron Pouilly „ji nikdy neopouští“. Rodinný život poněkud idealizovaný, přesto naznačující, jaké hodnoty byly na konci 18. století pro rodinu Pouilly prvořadé. Hraběnka Sabranová neméně obdivovala vzájemnou náklonnost manželů: „Mají se rádi už dvacet let, možná se budou milovat ještě dalších dvacet. Jsou si jistijeden druhým, představují pro sebe navzájem největší oporu. Cítí vůči sobě totéž, jejich štěstí je stejně takové.“ Jedná se o důsledek „odloučenosti“ rodiny, která je nechávala stranou, řečeno s hraběnkou Sabranovou, „pochybných proudů“, jako byly „dotěrové, zloduchové a prostitutky“? Nebo jde o novou intimitu, založenou na cti a víře, zrozenou v důsledku převládající ideologie 18. století? Některé práce sice redukují dopad myšlenek osvícenství na společnost ancien régime a současníci kladou až do doby po roce 1815 zrod „království dítěte“, přesto se ale zdá, že moderní rodina, v centru jejíž pozornosti se ocitlo dítě, která propagovala výchovu více nestrannou, která aspirovala na citové společenství a dokonce i na autonomii manželského páru, se rozšířila dávno před koncem 18. století. Lidové noviny, 3.4