Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z dob

Svazkem Psaní, jazz a bláto v pásech se k edici Škvoreckého Spisů připojuje volná řada autorovy korespondence. Zahajujeme ji dopisy, které si Josef Škvorecký v letech 1950-1960 vyměnil s jedním ze svých nejlepších přátel Lubomírem Dorůžkou.

Korespondence zprostředkovává okolnosti vzniku prvních Škvoreckého próz, první neveřejné ohlasy jeho slavného románu Zbabělci, tehdy existujícího zatím jen v prvním strojopisném opisu, a zachycuje i dobu Škvoreckého vojenské služby, jejíž líčení se poněkud liší od příběhů zahrnutých do románu Tankový prapor. Zamýšlený druhý svazek vzájemné korespondence týchž osobností, tentokrát z let 1970-1989, by měl vyjít nejpozději v roce 2009. Rozhovor s autorom Byly to úlitby bohům Spisovatel Josef Škvorecký. (Foto: Tomáš Krist, Lidové noviny) LN Uplynulo již padesát let od vydání vašeho debutového románu Zbabělci a šedesát let od jeho napsání. Kdy jste ho naposledy četl vy sám? Velmi dávno. Kdy přesně, to nevím, ale když hned po „kritické“ explozi v Praze v lednu 1959 americké nakladatelství Grove Press požádalo o smlouvu, DILIA jim na rozkaz stranovlády sdělila, že autor si nepřeje být vydáván v USA. Autor si to sice přál, ale protože práva na svůj román nevlastnil on, nýbrž KSČ, která vlastnila všechna právakohokoliv na cokoliv, z vydání sešlo. S příchodem oblevy na počátku 60. let DILIi povolili, aby povolila vydání v Dánsku, Jugoslávii, Maďarsku, Západním Německu a v Itálii, a když jsem takzvaně zradil, tedy odešel do exilu, dočkal jsem se v roce 1970 konečně i amerického vydání. Takže naposled jsem Zbabělce četl patrně někdy v roce 1969 v Kalifornii, když jsem v korektuře dostal překlad dnes už nebožky Jeanne Němcové, pořízený pro Freda Jordana, tehdy šéfredaktora tenkrát ještě prosperujícího Grove Press. Od té doby si v nich občas zalistuju, přečtu si tu a tam pasáž, a divím se, že to není tak špatné, jak jsem si před prvním českým vydáním myslel. LN Objeví se v některé z vašich dalších knih ještě Danny Smiřický? Pochybuju, protože je velmi nepravděpodobné, že bych měl ještě čas o něm něco napsat. LN Co Dannymu oproti vám schází a čeho má naopak víc? Danny píše operety, já takzvané vážné romány a detektivky. Je to však sebejistý, mírně cynický mladík, později muž, což já nejsem. LN Co tedy nyní píšete? Máme hotovou asi tak třetinu už sedmé detektivky ze série o aristokratické dvojici Anky a Tonyho Lomnických a o torontském inspektoru Sinclairovi. Ale protože Zdena onemocněla, odložili jsme to na později. Víte, stalo se mi to, o čem si Faulkner myslel, že se stane jemu. On ale příliš brzy – v pouhých pětašedesáti – umřel. Podle svědectví jeho bratra Johna často mluvil o tom, že „až se vypíše, začne dělat detektivky“. „K tomu stačí,“ píše John Faulkner, „najít si formuli, která se osvědčí, a člověk ji může užívat pořád dokola. Stačí změnit jména hrdinů a místo děje“. Jenže Faulknerův poslední román Pobertové rozhodně žádné známky „vypsání“ nenese, takže k psaní detektivek se nedostal. I když – tohle není docela pravda. Několik jich vytvořil: knihu detektivních povídek Gambit jezdcem nebo román Neodpočívej v pokoji, jenže v nich buď tak daleko předběhl dobu, nebo se naopak vrátil příliš do minulosti, až k zapomenutému Strejčkovi Abnerovi, kterého měl v knihovně a ve svých textech ho ještě okořenil nevypsaným mýtotvorným stylem, takže jeho detektivky sotva odpovídají čtenářské představě o žánru. LN Vy jste ale s detektivkami také nezačal teprve nedávno. Já jsem si začátkem 60. let myslel, že umřu – ležel jsem čtyři měsíce v Motole s infekčním zánětem jater a život mi visel na vlásku. Přátelé mi tam nosili detektivky. Hodně jsem tenkrát kamarádil s Honzou Zábranou, a tak jsem mu ještě v nemocnici navrhl, že až se ze špitálu dostanu, napíšeme spolu detektivku. Celkem jsme napsali tři Vraždy z pěti zamýšlených. Vycházely pod jménem Jana Zábrany, protože já byl v situaci, kterou bych mohl parafrázovat