Nové jevy v právu na počátku 21. století I. Historické impulzy rozvoje práva

První díl pětisvazkové monografie o nových jevech v právu na počátku našeho století si klade za cíl ukázat, jakou roli hraje historická zkušenost při utváření nového práva. Kolektiv autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy vyšel v pojetí svého díla z otázky, jak může být právní historie užitečná v probíhajícím proudu přeměn a tvorby nového práva a dále z otázky, jaké poznatky může právněhistorická nauka přinést pro současnou legislativu a právní teorii, jakož i pro úvahy o směřování našeho i evropského právního řádu.

Při hledání příslušných odpovědí nelze vystačit jen s odkazem na to, že právo samo o sobě je historická kategorie, že proměnnost práva a jeho tvorby je historicky podmíněná, že v právu se uplatňuje princip kontinuity a že platné právo jako součást právní kultury je ovlivněno nejen domácí tradicí, ale i tradicí evropskou, vyrůstající z kořenů antického právního myšlení a práva kanonického. Právní historie nabízí totiž ještě cosi dalšího: nabízí mapu historického vývoje právního řádu. V této podobě vlastně právní historie nahrazuje společenský experiment, nahrazuje marné či riskantní pokusnictví, které často skončilo tragicky. Právní historie je tak nepochybně schopna přispět k vývoji platného práva, k současné legislativě, zásadním způsobem. Může analýzou historických koncepcí a právních teorií, stejně jako na konkrétních příkladech staré legislativy i právnípraxe přinést historicky ověřitelné doklady o možnostech i nemožnostech právní úpravy společenských vztahů. To se týká nejen období do roku 1989, ale i demokratického právního řádu. Prvého proto, že jsme stále ještě ve fázi jeho překonávání. V druhém pak nejen proto, že právní praxe, soudy i advokacie, se chtě nechtě musejí vracet hluboko do 20. a leckdy i 19. století, ale činí tak i současná legislativa.