Moje Nizozemsko

Znalecké oko belgického novináře padlo na Nizozemsko, na jeho pýchu i bolístky. Své postřehy vypráví v drobných i větších fejetonech, v nichž se soustředí jednak na věci nizozemsky typické a zdánlivě mnohokrát proprané (kola, mlýny, sýr, konopí, tulipány, dřeváky), na zvláštnosti, které znají ti \\zasvěcenější\\' (Beerenburg, Van Dale, železnice, Frísové), či na traumata, okterých by Nizozemec asi raději pomlčel (xenofobie, kolaborace). Všechno ale s důkladnou znalostí nejen teoretickou, nýbrž a především prožitou, individuální a hlavně přímo \\'od srdce\\'. Podívejte se na Nizozemsko Van Istendaelovýma očima, určitě nebudetelitovat! Rozhovor so spisovateľom Kultura jsou i škrabky na brambory Vlámský spisovatel Geert van Istendael vydal v českém překladu knihu esejů Moje Nizozemsko a osobně ji v České republice představil. Čítať ďalej ↓

LN V Mém Nizozemsku píšete o tom, že mnoho autorů z Belgie - včetně nedávno zemřelého Huga Clause a včetně vás - publikuje své knihy v Amsterdamu. Jak tato tradice vznikla? Uvedu jednu paralelu, kterou vidím mezi Čechy a Moravou na jedné straně a Flandry na straně druhé. V minulosti, v 18. či 19. století, elita, šlechta a bohatí lidé opovrhovali češtinou u vás, vlámštinou u nás, a preferovali u vás němčinu, u nás francouzštinu. To jsou paralely. Existují však i rozdíly. Češtinou se totiž mimo hranice Čech a Moravy nemluví. Ale nizozemštinou se mluví jak ve Flandrech, tak v celém Nizozemsku. Ve vydávání knih jste tedy byli v Čechách odkázáni na sebe. Ale Nizozemsko mělo už od 17. století obrovskou tradici skvělých nakladatelství. Ti, kdo tehdy nemohli publikovat v Paříži,vydávali v Amsterdamu, například Descartes. Takže my jsme mohli publikovat mimo hranice naší země, ale v rámci svého jazykového území. Proč bychom tu příležitost nevyužili, když se nabízela škála těch nejlepších vydavatelství v Evropě? LN V Nizozemsku nerozlišovali mezi „svými“ a vlámskými autory? Nizozemci je vydávali stejně rádi jako ty své. A tak už to je sto let. V knihovně ve své pracovně mám seřazeny největší vlámské a nizozemské básníky a všichni ti Vlámové vycházeli v Nizozemsku. Dejme tomu, že by se v Bavorsku mluvilo česky a od 17. století by tam byla úžasná nakladatelství, která by fungovala i po porážce na Bílé Hoře. Pak si dovedu představit, že by české knihy vycházely v Mnichově. Pro mě je ale velmi zajímavé, že vy jste to všechno dokázali sami. LN Není však nizozemská knižní kultura v celoevropském měřítku výjimečná? Ano, to mohu potvrdit z praxe. Moje básnická prvotina tam vyšla v roce 1983, předtím jsem vydal jen dvě maličké sbírky ve Flandrech. Pak jsem přišel do Amsterdamu do nakladatelství Arbeiderspers, a nevěřil jsem svým očím. Byli tam velice přátelští, měli veliký zájem, aby kniha byla co nejkvalitnější, přidělali mi bílá křidýlka na záda a já mohl vyletět do literárního nebe. Byl jsem začínající básník, neměl jsemza sebou nic, nevydělali na mně vůbec nic, a přesto se ke mně chovali, jako bych byl šlechtic literatury. Jsou v Nizozemsku kromě výjimečných nakladatelů i mimořádní čtenáři? Literární komunita by samozřejmě vymřela, nebýt lidí, kteří knihy kupují. Je obecně známo – přestože ten trend v poslední době bohužel poněkud klesá, ale to číslo je stále velice vysoké –, že Nizozemci kupují obrovské množství knih na hlavu. Nebudu popírat, že tam existují problémy: například obrovská koncentrace nakladatelství, jejich komercializace, anebo fakt, že podíl skutečně literárně hodnotných knih na celé produkci je poměrně malý. Přiznávám také, že co se literárních rubrik v novinách týče, stále v nich ubývá recenzí nových knih, a když už se objevují, pozornost se věnuje hlavně anglosaským bestsellerům. Nechci ovšem generalizovat: jsou ještě rubriky, kde najdete recenze velice zajímavých knih z Norska, z Botswany nebo České republiky. Smutná situace je v recenzích poezie, ty už téměř nevycházejí a situace se pouzezhoršuje. A obávám se, že se v t