Černá kniha

Černou knihu napsal L. Durrell ve svých čtyřiadvaceti letech. Poprvé vyšla v Paříži roku 1938.

V USA bylo dílo zakázánodo roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973. Ve své době Durrell odmítl vydání v prestižním nakladatelství Faber and Faber, protože nesouhlasil s vypuštěním sexuálních scén. Při příležitosti stého výročí autorova narození vydal týž nakladatel knihu v „plné“ verzi… Román zachycuje skupinku mladých lidí v Londýně na sklonku 30. let. Poflakují se v zaplivaném hotelu, nemají moc peněz, zato si užívají sexu a alkoholu. Opovrhují dobovou morálkou a ostrovní mentalitou vůbec. Místy jde o textové koláže, metaforické zachycení snů a představ. Černá kniha je Durrellův protest, zdvižený prostředníček: proti Anglii, proti zatuchlé morálce. Ukážka: Padáme společně jako postavičky vyrobené z peří, noříme se do měkkých, sněžných laloků dobytčat, do vřícíhozmatku hlasů a přežvykování. Otevřená černá ústa a z nich vychází neobyčejně silný hlas. Jsme obklopeni přátelskými dobytčaty, takže to celé vypadá jako z vánoční pohlednice, ležíme na zemi, těla zbavena oděvů. Když do ní vstupuji, je to jako nové narození, nořím se do obřího města, jež má mezi nohama, anebo je to jako na zamrzlém jezeře, které celou plochou vnímá dobrodruha, poutníka, kolonizátora. Sníh mi padá do úst, do uší, vpíjí se mi do nasáklých šatů. Je to cesta nazdařbůh, ale podrobně naplánovaná.Vstup. Stala se čímsi na způsob obrazu obaleného gumou, i ta nejmenší kost roztaje na sníh pod stálým třením penisu. Horké tání pod námi odhaluje kusy zelené trávy: všechno abstraktní odplavuje sníh: smrt, život, touhu. Akt vprostřed stáda dobytčat je výsostně osudový. Jsme vřetena velkého tkalcovského stavu hrůzy, nevíme nic, přejeme si nevědět nic o našem vesmíru, nepoznat jeho ustrojení. Její vyvrcholení, to jsou perly a rampouchy, tryskající z lůna a tříštící se ve sněhu. Penis jako delfín s mnoha svaly pln černé šťávy povstává, aby se střetl se sluncem. Fík je najednou rozlomen a stává se z něj lepkavá, zcela ženská špička. Hrozivě se směje. Vůz stojí mezi dobytčaty a není o nic méně inteligentní než ona. Pod mým tělem neleží člověk, jednotlivá osobnost, ale ztělesnění vší touhy. Vstup. Svoji arktickou sestru sám nepoznávám. Pod srdcem mi jemně tluče jiné srdce, můj úd je sevřen v neúprosném ventilu, který ze mě vytahuje tvary a tóny, jako když se vymačkává zubní pasta.