Kočka v blázinci

Jsem kočka, jsem černá, bydlím ve velkém parku opravdového blázince a vím toho docela dost o bláznivých pacientech ajejich bláznivých příbuzných a bláznivých lékařích a také o normálních lidech a kočkách a kytkách a stromech a lavičkách a kantýně a cigaretách a spoustě dalšího, jen o dětech ne, ty sem nesmí. A napadlo mě, že by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného než jen voňavý parapet doktorky PasDeDeux, kterému o tom všem občas předu.

A tak to budu vyprávět vám. Kdyby vás to otravovalo, udělejte takové to lidské kššš a já půjdu někam jinam. Neurazím se. Jsem na lidské kššš za ta léta zvyklá. Pokud se ale rozhodnete poslechnout si mé povídání o tom, jak se žije, myslí a cítí za branou psychiatrické léčebny, počítejte pro jistotu s tím, že nic z toho, co se dozvíte, nebude pravda. Ne taková ta vaše. Jen kočičí. Navíc jen jedné jediné kočky a to už je skoro to samé co pohádka. Ostatní kočky z parku, ta hrstka, co zde ještě žije – zlaté časy jsou, zdá se, v nenávratnu od té doby, co stará paní VonDenKatzen po letech nakonec přeci jen důstojně odešla do důchodu a hned dalším krokem nejspíše stejně důstojně ido hrobu a krmení koček se stalo věcí náhody – mají zcela jiné zájmy než vypravěčské. Teď před přicházející zimou hlavně ten, jestli se mají přestěhovat za žrádlem za plot léčebny nebo setrvat v bezpečí vysokých zdí a zákazu vstupu dětí a psů.