Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem

Základní studie shrnující autorův pohled na ústřední myšlenky Platónovy a Aristotelovy filosofie. Hans-Georg Gadamer (1900–2002) patří k nejvýznamnějším německým filosofům 20. století.

Studoval filosofii, germanistiku, dějiny, dějiny umění a klasickou filologii. K jeho učitelům patřili představitelé novokantovské „marburské školy“ Paul Natorp a Nicolai Hartmann. U Paula Natorpa Gadamer r. 1922 promoval. Rozhodující význam pro jeho filosofickou orientaci však mělo setkání s Husserlovou fenomenologií a především s Martinem Heideggerem, pod jehož vedením se Gadamer r. 1929 habilitoval prací Platos dialektische Etik (1931). Jako profesor filosofie působil Gadamer na universitách v Marburgu, Lipsku, Frankfurtu nad Mohanem a jako nástupce Karla Jasperse až do svého emeritování r. 1968 v Heidelbergu. Vedle početných a významných interpretací klasické řecké a novověké německé filosofie a vedle neméně důležitých studií k problematice estetiky a praktické filosofie se Gadamer věnoval vypracování teoretické koncepce filosofické hermeneutiky, kterou nejuceleněji předložil ve svém hlavním díle Wahrheit und Methode (1960, česky 2009). Reprezentativní výběr z Gadamerova bohatého díla, v jehož centru stojí důraz na dějinnost lidského porozumění a na úlohu řeči jako média lidské konečné zkušenosti, přinášejí jeho desetisvazkové sebrané spisy (Gesammelte Werke, Tübingen 1985–1995). V českém překladu dále vyšly knižně: Problém dějinného vědomí, Praha 1994, Člověk a řeč, Praha 1999 a Aktualita krásného, Praha 2003.