Byl Edvard Beneš vinen?

Ferdinad Peroutka ve své knize 'Byl Edvard Beneš vinen?' pokládá zásadní otázku: totiž zdali vůbec existovalo dobré, správné řešení. Dochází k závěru, že i kdyby se Beneš stavěl na ruce, nic by nezmohl: 'Dvakráte bylo dáno prezidentu Benešovi vychutnat sedlinu ze dna poháru života.

Po obakráte proto, že představoval malý národ vedle velkého uchvatitele, který se již rozhodl ke skoku. Dvakráte nalezl kritiky, kteří mu vytýkali, že se choval nesprávně. Roku 1938 mu vytýkali, že chybil tím, že se choval k Hitlerovi nepovolně. Roku 1948 mu vytýkali, že chyboval tím, že se choval ke komunistům povolně. V obou případechje možno namítnout, že i všechny ostatní způsoby byly vyzkoušeny - někým jiným - a také nevedly k cíli. Jednal-li Beneš vůči Hitlerovi nepovolně - a vskutku si tak počínal až do té chvíle, kdy Francie a Anglie se postavily proti němu na Hitlerovu stranu -byly jiné národy, které jednaly povolněji. Beneš odmítal uzavříti smlouvu s nacistickým Německem, ale Polsko ji uzavřelo hned roku 1934. Beneš nechtěl prohlásit neutralitu, ale Belgie a Holandsko ji prohlašovaly tak často, jak jen bylo možno. Beneš odmításpolupráci s Hitlerem, ale Stojadinovičova Jugoslávie s ním dlouho spolupracovala. Všechny druhy politiky vůči nacistickému Německu byly vyzkoušeny. Byla československá, polská, belgická, holandská, jugoslávská, rumunská metoda. Konečný výsledek byl týž. Roku 1943 Poláci zkoušeli vůči Rusku jiný způsob politiky než dr. Beneš, který jel do Moskvy vyjednávat. Rumuni a Maďaři měli také svůj způsob. A opět tyto různé způsoby měly stejný výsledek: všechny tyto země byly podrobeny komunistickému režimu. Zdá se, že chyba není v metodách, nýbrž v situaci. Snad vůbec neexistuje úspěšný způsob, jímž by se mohl malý stát řídit před tváří velkého usurpátora. Snad vše, co v takové situaci podnikne, je chyba: povolnost či nepovolnost, černé či bílé. Jednat správně, to jest účinně, bývá někdy výsadou velkých.'