Roman A nedělí nesly se Polzentalem zvony

Rozhovor o hledání kořenů v tradicích a mystice legend rodného kraje a o pokoře k Božímu veškerenstvu s fotografickou esejí o obrazech světa viděných jako mapy nebe i země.
Roman Řezáč, respektive Roman Johan Hubert Řezáč, se narodil v Dolní Polici, někdejší sudetoněmecké Niederpolitz, do česko-německé rodiny v domě, ve kterém po několik generací žili, pracovali a umírali jeho předkové a který nastálo nikdy neopustil.

Narodil se třináct let po ukončení snad poslední světové války a deset let poté, co v této zemi zemřela demokracie. Narodil se do doby, kdy byla naše země na dlouhá léta odsouzena chodit se sklopenou hlavou a její lid s odhodlaně rozesmátými tvářemi a se strachem v očích. Od své původní profese foukače skla, kterou vystudoval na Střední sklářské škole v Novém Boru, odešel po čase do uranových dolů ve Stráži pod Ralskem, kde pracoval jako horník a posléze jako geofyzik, aby se vrátil zpět ke sklu a až po roce 1990 zakotvil jako drobný soukromý zemědělec, hospodařící na pozemcích historicky přilehlých k jeho rodnému domu, k domu rodiny Řezáčů. V hlavním segmentu své duše a svého srdce je ale, v pravém a prapůvodním smyslu slova, celoživotním písmákem. Je překladatelem německých, kurentem psaných archiválií, legend a místních frazeologismů, spolupracujícím s mnoha historiky, archivy a muzejními institucemi a je sběratelem, katalogizátorem a analytikem sudetoněmeckých nářečí a dialektů. Je badatelem, autodidaktickým etnologem a po léta byl i zvoníkem v poutním areálu kostela Navštívení Panny Marie v Horní Polici, vychovaným v pokoře k přírodě a v úctě k eucharistii. Tento svérázný služebník Boží a vizionář je ale v neposlední řadě i svébytným malířem, zachycujícím v tématech svých obrazů dějinné okamžiky i všední chvíle z okolí a historie svého rodiště osobitou optikou duší svých předků. Roman Johan Hubert Řezáč hledá svou životní cestu ve vlastních imaginativních pohledech do minulosti a do hlubin námi nepoznaných příběhů a historie etnika donedávna žijícího v tomto kraji. Je tak ojedinělým klíčem k případné snaze o pochopení kulturní a sociální antropologie života etnika násilně vytlačeného z kraje údolí Ploučnice a obrazně řečeno je i jakýmsi klíčem k ladění hlasů zvonů do měkkých, mollových harmonií, na jejichž imaginárních tónech se sám nechává po celý život unášet svým milovaným Polzentalem.