Vyhoštění

Vladimir Vertlib (1966) patří mezi velké rakouské vypravěče současnosti. Narodil se v Leningradě, jeho židovským rodičům se roku 1971 podařilo získat svolení úřadů k vystěhování ze Sovětského svazu do Izraele.

Zklamána tamní realitou se rodina přestěhovala do Rakouska, pak opět do Izraele, do USA a zpátky do Rakouska, kde Vertlib vystudoval a v současnosti žije. Ze svých zážitků se Vertlib vypsal v řadě svých děl, i novela Abschiebung – Vyhoštění je autobiografická. Líčí snahu židovské rodiny uchytit se v USA, přesvědčit úřady, aby jí daly povolení k pobytu. Čeká ji nekonečná anabáze nejrůznějšími úřady a nakonec nekompromisní vyhoštění. Čtrnáctiletý mladík vnímá velmi intenzivně korektní, nicméně neosobní chování úředníků, které ve vypjaté situaci vyústí v antisemitské postoje. Tato základní textová linie se prolíná s pohledem na americkou každodennost i se vzpomínkami na ruskou realitu, Vertlib se v krátké epizodě z poválečného Sovětského svazu snaží o obecnější uchopení „ruské duše“. Rozhovor s autorom Narodil se v roce 1966 do židovské rodiny v Leningradě. V roce 1971 s rodiči emigroval do Izraele, později následovalydalší zastávky emigrantské anabáze. Nakonec se rodina usadila ve Vídni. Nyní žije v Salcburku jako spisovatel a novinář na volné noze. Dosud vydal knihy Abschiebung (1995), Zwischenstationen (1999), Das besondere Gedächtnis der Rosa Masur (2001), Letzter Wunsch (2003) a Mein erster Mörder (2006). Česky nyní vydalo jeho debut pod titulem Vyhoštění nakladatelství Kalich v překladu Hany Linhartové. LN Proč jste se nakonec usadil v Salcburku? To je velmi jednoduché. Před patnácti lety jsem se seznámil se svou ženou, která žila v Salcburku. Já jsem žil ve Vídni a pendlovali jsme mezi těmito dvěma městy. Pak samozřejmě nastala otázka, kdo se přestěhuje ke komu. A protože já jsem se v životě už stěhoval tolikrát, tak jsem si říkal, že těch tři sta sedmnáct kilometrů po železnici už je taková maličkost. Jak vám jako spisovateli vyhovuje němčina? Němčina není mým mateřským jazykem, tím je ruština, k níž mám daleko hlubší emocionální vztah. Ale já němčinu mám rád, i když k ní cítím, na rozdíl od ruštiny, stále ještě odstup. Nicméně řekl bych, že lépe jsem schopný se vyjádřit v němčině, s ruštinou jsou ale zase spojeny vzpomínky na dětství. Právě proto, že se v němčině necítím tak jistý, mě to nutí neustále si dávat pozor, co říkám, zda to říkám dobře. A navazujete tedy na ruskou, či německou tradici? S ruskou literaturou jsem přišel do styku ještě předtím, než jsem začal sám číst. Maminka mi před spaním čítávala Puškinovy povídky. Potom přišla ta chvíle, kdy jsem jí knihu vzal z rukou a začal si číst sám. V mládí jsem tedy četl ruské klasiky. Když mi bylo třináct čtrnáct, tak jsem zase v Bostonu četl americké autory, kteří mě také velmi ovlivnili. Teprve od patnácti let, kdy jsme se usadili v Rakousku, jsem začal číst německy, kupříkladu Josepha Rotha. Vladimir Nabokov napsal většinu svého díla rusky a anglicky. V jakém jazyce tedy třeba čtete jeho knihy? Nabokova čtu jak rusky, tak anglicky. To je jediný bilingvní autor, kterého mohu číst v obou jazycích... Ale musím podotknout, žežádný velký Nabokovův příznivec nejsem. Připadá mi příliš teoretický, distancovaný, studený, postrádám u něj zkrátka více smyslovosti a vřelosti. Byl to velmi inteligentní autor, který ovládal stylistické prostředky a jazyk, s nímž si pohrával... Představuju si ho jako ohromnou hlavu s ručičkama a nožičkama. Proč jste si ve Vídni po maturitě vybral studium národohospodářství, a nikoliv třeba germanistiku? To je příhoda symptomatická pro můj život. Už po maturitě jsem si byl jistý, že chci psát, že budu psát. Ale po nejistotách emigrace jsem se neodvažoval vsadit hned na něco tak nejistého. Germanistiku bych asi patrně nestudoval, ale bývala by mě přitahovala slavistika a historie. Rodiče však chtěli, abych studoval něco pořádného. Říkali, že mě sice budou podpo