Miluji svou babičku víc než mladé dívky

Básnický debut na česko-slovenském pomezí. Až prevértovské ohlédnutí za ženou, která i největší hrdiny sladce houpala na kolenou, babičkou, babičkou osobní i babičkou archetypální. Čítať ďalej ↓

Ukázka z knihy: Pokoj (jinými slovy) Prostě mám ke komu jít a on (babička) mě vždy rád uvidí. Dáme si pusu. Zeptá se, co je nového. Poprosím o strpení, neboť jdu většinou nejprve do koupelny, tak abych nemusel křičet. Většinou pracuje u stolu, výjimečně sedí na posteli, zametá, anebo čůrá v koupelně; tehdy se pusa chvilku pozdrží. Většinou respektuju kanál, který právě sleduje. Jen v případě reklam přepínám, anebo vypínám zvuk. Zpravidla mi nabídne kávu a sušenky. Obsah řeči čerpá z médií, anebo ze vzpomínek; návštěv má pomálu. Většinou nemá čím překvapit. Nic po mně nechce, a když chce, nic to není (koupit housky, vynést koš…). Pusou se rovněž loučíme. Většinou nakonec poprosí, abych ji zamkl, jako by v tom svém pokoji vězela jenom pro mě. Jméno Rodiče mé babičky, Magdaléna a Tomáš, se humorně představovali jakožto „hriešnica a neveriaci“. Jí ovšem dali jméno Marie. S tak panensky čistým jménem se dá sotva oddávat náruživému milování. Není to ovšem ani svatodušní zázrak, díky čemuž jsem se narodil. Jak to jen pojmenovat… „Aj keď nič nemám, vždy ti niečo dám“ Takto se babička definovala výstižněji, než jak si ji přivlastňuje slovník sociologů, aneb „babička je velmi důležitou institucí pro fungování rodiny a systémovým prvkem“. Stárnu – překážím – jsem čím dál zbytečnější – nesoběstačnější – množí se pouze mé útrapy… Stáří se potřebuje smysluplně projevovat, a to i skrze svou nesmyslnost, přestává-li být nápomocné vlastními silami. No a co, že babička pohlídá děti, pomůže v domácnosti, povypráví své vzpomínky. Dost možná přijdou dny, kdy bude bezbrannější než dítě, kdy nepomůže a sotva promluví.