Ručičky věžních hodin

Rudolf Barta (4. ledna 1946) se narodil do pražského rodu přírodovědných badatelů a výzkumníků, potomků slavného Františka Křižíka. Po maturitě na gymnáziu v Dejvicích nějaký čas pracoval coby kulisák v různých pražských divadlech a v přátelské společnosti mladých bohémů užíval života.

V roce 1968 se vydal do světa. Jako by něco tušil, pro jistotu už na jaře. Některé jeho příhody doma a později i v Americe ovšem byly ve své době dosti šílené, takže posluchači jeho bohatýrská vyprávění brali s rezervou. Rudolf Barta nejspíš nikdy nepomýšlel na to, že by si mohl nebo snad měl něco psát. Nepotřeboval si vymýšlet děje a obrazy. Próza se mu děla sama. Když se dal do vzpomínání, tato neobvyklá a nečekaná kniha začala růst. Neponořil se jen do neučesané kroniky jednoho soukromého života: svérázně klenuté oblouky kapitol nesou mozaiku, jež je místy bizarním svědectvím o životě jedné generace v Praze, v New Yorku i u Pacifiku; je to autentický díl naší společné Czech Story. V Nicově a okolí patřil k místním rekvizitám policajt zvaný Hurvínek. Toho jednou, někdy koncem padesátých let, přivolali na louku, kam se snesl balon s americkými letáky, vypuštěný z Bavorska. My jsme tam byli na procházce s našima a seběhli se kolem balonu; ten se snesl na trávu, ale trošku se vznášel. Pod balonem byl zavěšený jakoby buben z fest lepenky, okolo něho igelitová fólie metr široká a kolem ní vrstvy letáků; jak se ten pás odvíjel, letáky se uvolňovaly. Najednou se z lesa vynořil Hurvínek s řevem: „Stát! Nedotýkat se!“ Přisupěl k balonu, stoupl si do bubnu a začal odmotávat fólii i s letáky; jenže tím se balon odlehčil a vznesl se i s policajtem nějakých pět sedm metrů do vzduchu. Až po chvíli zase přistál a s ním i zbytky Hurvajzovy autority; lidi se mu dlouho smáli, že málem odletěl na Západ. Tři čtyři měsíce před revolucí jsme seděli s Ivanou v baru na Cannery Row… to je ta slavná ulice v Monterey, slavná kvůli Steinbeckovi, Cannery Row se jmenuje Steinbeckova knížka, přeložená do češtiny se jmenuje Na plechárně. Ten bar, tu hospodu jménem La Ida tam měla ženská jménem Kalisa. Steinbeck se v několika knížkách o Kalise zmiňuje; a Kalisa byla naše přítelkyně. Tehdy jí bylo přes šedesát. Měla milence jménem Taras, kterému bylo ani ne třicet. Do téhle hospody jsme velice rádi chodili, protože tam opravdu ještě byl duch Johna Steinbecka. Byla celá omlácená, židle všecky otlučené, a ještě měla schody do patra, tam byl takový malý sálek, kde bylo piano. (Tam rád hrával Honza Němec, taky tam měl svatební hostinu.) No a když jsme tam jednou s Ivanou seděli dlouho do noci, tak jsem najednou řekl: „Kaliso, v neděli k nám přijdeš na návštěvu!“ Pozvali jsme ji, ať k nám přijde na večeři i s tím svým mladým přítelem. A představte si, že se u toho jídelního stolu rozbrečela a říkala: „Já jsem hospodská čtyřicet let a nikdo mě nikdy nepozval domů. Tohle je zkrátka poprvé.“