Dětské etudy

Drobné povídky, v nichž autor reflektuje odlišný pohled dětí a dospělých na svět. Když v roce 1955 vyšla útlá knížka Dětské etudy, jako by do tehdejší české literární nabídky vpadlo něco nečekaného čistého, co vůbec nesplňovalo požadavky kladené na socialistickou tvorbu. Čítať ďalej ↓

Ludvík Aškenazy vystoupil do hájemství prózy tím, že se jako novopečený otec svěřil čtenářům s pocity, jaké mu přineslo soužití s malým potomkem. Bylo to psaní nepolitické, něžné, humorné, melancholické a navýsost básnické. Je s podivem, jak se mohl autor, který nabyl vzdělání na polských školách a do vlasti se vrátil až jako voják Svobodovy armády, s takovou virtuozitou zmocnit češtiny. Zastihlo mě to jako studenta Vysoké školy pedagogické. Okouzleni knížkou, pozvali jsme autora na besedu. Přišel malý kulatý pán ještě nepoznamenaný spisovatelskou slávou, poseděl s námi a vyslechl i naše literární pokusy. Že mě Český rozhlas požádal, abych Dětské etudy přečetl, bylo pro mě ctí a potěšením. Zdeněk Svěrák Poslouchám Dětské etudy a děkuju Zdeňku Svěrákovi, že svým neokázalým, civilním čtením jako by se chytil za ruku Ludvíka Aškenazyho a jeho syna – „človíčka“. Je jim spolu dobře na procházce parkem, doma nebo třeba cestou do vesmíru. Je jim spolu dobře na světě. Ať je tedy i vám. Robert TamchynaBONUS: vzpomínka Zdeňka Svěráka na Ludvíka Aškenazyho