Román lásky a cti (dramatická montáž o Janu Nerudovi a Karolíně Světlé)

Z komentář k původnímu albu Supraphonu DV 15286 z roku 1966:....V řadě námětů, které se u nás staly základem biografických děl té doby, zaujímá obzvláštní místo historie, o níž nemůže pomlčet ani ta nejstručnější studie obírající se zjevem Jana Nerudy anebo Karoliny Světlé. Je to historie časově vymezená zcela skoupě, mající však hluboký význam pro umělecký vývoj obou jmenovaných klasiků našeho písemnictví.

Odehrála se v roce 1862, tedy v době nového rozmachu českého života, po léta potlačovaného reakčním režimem pověstného ministra Bacha. V době, kdy Jan Neruda (představil se Heinovýmvlivem poznamenanou básnickou sbírkou Hřbitovní kvítí) nastupuje definitivně dráhu novinářskou, jež ho povede k objevení českého fejetonu. V době, kdy Karolina Světlá prochází svým prvním literárním údobím, kdy se její literární talent tříbí na námětech čerpaných z Podještědí a na námětech z pražského prostředí, přičemž tu i tam se stále průkazněji projevuje spisovatelčin zájem o ženu, její společenské postavení a její morální práva.Janu Nerudovi je v té době osmadvacet let a Karolině Světlé dvaatřicet. Jan Neruda má pověst lehkomyslného světáka s ironickým pohledem na citové vztahy,kdežto Karolina Světlá, již deset let provdána za nepozoruhodného profesora Petra Mužáka, vyznává zásady přísné morálky. Tedy dvě zcela rozdílné povahy: proti Nerudově vášnivé touze, která je odhodlána pro své ukojení obětovat i to nejdražší, je tu žena neuvěřitelného sebeovládání a odříkání, žena úzkostlivě dbalá povinností, které na sebe vzala sňatkem (i když manželský svazek neposvětila silná láska), žena, jejíž citová hnutí jsou ovládána rozumem a která proměňuje horoucího milence proti jeho vůli v přítele.Citový zápas mezi Nerudou a Světlou trval jen krátce, musil nutně ztroskotat, ale naplnila ho řada zkoušek, dramatických srážek a zvrtaů, výbuchů a zklamání, zrad i skandálů. To vše má ale nakonec blahodárné důsledky. Strázněmi, které jim byly souzeny k prožití, se Neruda i Světlá dostávají k novým životním poznatkům. Oba bolestnými procesy svých citů bohatnou umělecky a cesta milostného utrpení vyúsťuje posléze k objevení nových tvůrčích fondů, jejichž využití přispěje v budoucnosti oběma k růstu a dosažení klasické velikosti. Dvojice se po skončení historie již nikdy nesetkala ani v hovoru, ani v dopisech, ale jeden druhého sledoval v životní i umělecké pouti až do smrti, která dřív odvedla mladšího. Neruda zemřel roku 1891, osm let před Světlou, která přežila i svou sesterskou přítelkyni, svědkyni a rádkyni v té krátké a přitom tak závažné epizodě, Sofii Podlipskou. Poslední Nerudova cesta vedla v blízkosti bydliště nevyslyšené básnikovy lásky a - mluveno citátem - "i pohled, jímž Karolina Světlá ze zeleného svého vězení naKarlově náměstí, téměř třicet let po rozchodu, poklonila se pohřebnímu průvodu Nerudovu, byl hrdě a tragicky mlčenlivý".