Wilsonova mlžná komora

Pardubický básník Miloš Vodička je spřízněn s duchovní a literární generací, která se v šedesátých letech seskupila kolem bratří Vokolků. Náležel k ní např. předčasně zesnulý Jiří Pištora, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša. Čítať ďalej ↓

Tragický spodní tón Vodičkova lyrického díla předznamenalo uvěznění jeho otce, když bylo básníkovi teprve dvanáct let. Vodičkův otec byl spoluvězněm JosefaPalivce, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka nebo Františka Křeliny. A bylo to mimo jiné právě Zahradníčkovo Znamení moci, které přivedlo Miloše Vodičku k poezii. Další inspirací a iniciací byla tvorba Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka nebo poezie experimentální, mající těžiště v jazyku a ve způsobu jeho prezentace jako výsostně lyrického prostředku. Od vydání prvotiny Vítr kolem tepen (1965) publikoval do roku 1989 Vodička devět básnických knih, z nichž patrně nejznámější je sbírka Čarodějnice z Blois z roku 1969. Na tuto žeň, znovu uveřejněnou ve svazku Básně (Host, 1997) navázal Vodička např. sbírkou Nápory paměti (1995), v mnohém signalizující životní bilancování. Nyní předkládá téměř sedmdesátiletý básník osobitý pokus o memoáry v knize Wilsonova mlžná komora. Ačkoli jsou jeho paměti chronologickým líčením životních událostí a vln dobrých a zlých period, nezapřou výsostného básníka, který umí cizelovat detail a naopak vnímat svět kolem sebe v globálních souvislostech. Jejich nespornou předností je lakoničnost, smysl pro zkratku a sebeironii a z každé věty vyzařující pevný étos a postoj navzdory všem událostem dějinným i soukromým, kterými autor prošel.