Bílý pramen

V německém názvu Aše se připomíná popel. Její předurčení se málem naplnilo, ale naděje žije dál…V nejzápadnějším výběžku našeho státu, který se k českému území přidružil jako jeden z posledních cípů, odjakživa hospodařili téměř výlučně sudetští Němci. Čítať ďalej ↓

Pro Čechy z nížin byl příliš drsný. Hedvika Wunderlich z obce Wernersreuth – dnešního Vernéřova u Aše – ho přesto miluje s vroucností dospívající dívky, jelikož přes veškeré ambice cítí, že krajinu dětství zradit nelze. Nadaná dívka si sice ve snaze dát sbohemvesnické malosti troufá jako žádná jiná žena z jejich statkářského rodu, ale právě svou zaťatostí si koleduje o potíže. A v čem ji nepřibrzdí truchlivě patriarchální poměry, odtažitý otec i nevhodný ženich, to posléze dokoná dubová palice velkých dějin mezi osudovými léty 1914 a 1945. Palice, která si obzvlášť zasedla na obyčejné lidi a roztlouká jejich naděje bez ohledu na to, nakolik se sami provinili touhou žít líp.Působivě syrová prvotina ašské rodačky vzdává hold rodné hroudě i lidem, kteří bývali její solí. Tak málo se tady dá získat – a tolik ztratit, ale jedině úcta k historické paměti to snad konečně změní.„Silná, emotivní novela zasazená do panenské přírody. Její hrdinka však netuší, že každá zvolená cesta se nakonec ukáže být slepá, nebo ji zavede pouze zpátky tam, odkud vyšla.“– Knihkupec„Znepokojivé svědectví o době a lidech, na které bychom nejraději zapomněli.“– vecerni-praha.cz„Bílý pramen nesoudí, Bílý pramen se nezabývá kolektivní vinou ani nepopisuje dopodrobna útrapy odsunu. Zkrátka jsem se v něm vcítila do osudu dívky, která mohla (ale také nemusela) žít přímo na místě, kde dnes stojí náš dům, a která žila svůj neobyčejný život se svými fatálními chybami i malými vítězstvími. Pro mě příběh Hedviky znamená smíření se s minulostí našeho kraje. Teď můžeme obrátit list. Možná jej jednou čeká zářivá budoucnost…“– z autorčina blogu|Režie: Natália Deáková|