Poslední utopie Lidská práva v dějinách

Pojem „lidská práva“ je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci – zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Čítať ďalej ↓

Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato „poslední utopie“ vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva – v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme – vstoupila na jeviště lidských dějin ve skutečnosti až v sedmdesátých letech dvacátého století, a to jakožto postrevoluční utopie, která zaplnila prázdné místo po utopiích revolučních. Slovy Pavla Barši: „Zatímco přirozená práva či práva člověka a občana byla součástí buržoazních revolucí, na něž v devatenáctém a dvacátém století navázaly revoluce národní a socialistické, lidská práva v tom smyslu, v jakém jim rozumíme dnes, vykvetla nikoli z vítězství revolucí, ale na jejich troskách. Jejich počátky tedy nemáme hledat na konci osmnáctého století, ani na konci druhé světové války, ale v sedmdesátých letech minulého století.“ K hlavním faktorům, jež přispěly ke zrodu lidských práv, patřila – vedle krachu socialistické utopie a s ním spojenou rezignací na sociální rozměr – též změna priorit americké zahraniční politiky, která, zejména po nástupu Jimmyho Cartera do prezidentského úřadu, lidskoprávní agendu přijala za svou a učinila z ní svou „dějinnou misi“, čímž otevřela cestu k její politické instrumentalizaci. Otázka po kořenech naší „lidskoprávní epochy“ není ovšem zajímavá a důležitá pouze z historického hlediska – specifické historické podmínky a kontext, v němž lidskoprávní boom před půlstoletím nastal, jsou totiž vepsány do DNA ideje lidských práv a poněkud relativizují její nárok na univerzální a nadčasovou platnost.