A lampa ještě hořela

Vypravěčka románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší byla její vnímavost k osudům druhých.

Počátek 20. století byl nadějný; doba přála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastěných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovským veršem, „život daly pro něho“. Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času.