Utopia Avenue

Nejnovější román Davida Mitchella přichází jako samostatný, osobitý příběh, zároveň ale i jako další díl „nadrománu“ jejž autor píše po celý dosavadní život. Tématem a stylem se od závratného mnohovýznamového Atlasu mraků nebo od Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta liší, je pevně a s příjemnou konkrétností zasazen do šedesátých let – jde o román o dospívání.

UTOPIA AVENUE není ani zdaleka jen mistrně odpozorovaným portrétem hudební scény v Soho na přelomu 60. a 70. let. Zajímá ho, odkud se berou autorské nápady a jak potom putují světem – popová hudba mu k tomu nabízí ideální příležitost. „Myslím, že většina spisovatelů závidí hudebníkům přímý kontakt s publikem a okamžité ocenění,“ říká v jednom rozhovoru, „musí to být nádherný pocit! Ať vymyslím jakkoli skvělý výjev, ať napíšu jakkoli dokonalý odstavec, nikdy, nikdy, nikdy tuhle drogu neokusím. Když před publikem přečtete něco nového , co se vám opravdu povedlo, je to jen dost slabá náhražka“. Kdo v románu UTOPIA AVENUE dospívá, je hudební skupina stejného jména, „nejpodivnější britská kapela, o které jste v životě neslyšeli“, a román líčí nejen její vzestup, ale i pád. V první části kapela získává úspěch, nadšené fanoušky a pořádný kus proslulosti… jenže nikoli spravedlivý díl štěstí. Mitchell s dokonalým vcítěním odkrývá pod tlustou vrstvou slávy i její skrytou tvář: z cesty svedené ambice, poraněné duše, lidské ztráty i působení náhod. Muzikanti cítí čím dál větší napětí mezi požadavky publika, odměnami z provozování umění a na druhé straně změtí protichůdných sil závazků, obav ze selhání, kruté nostalgie a na dřeň jdoucího smutku. Láska přichází a promarněna mizí, smrt přichází znenadání. Puzení k hudbě, k jejímu tvoření, je ale nevysvětlitelně stálé, nedá se mu odolat.