Tajná řeč chodců

Druhá básnická sbírka Jana Grabce se vyznačuje sevřenější jednotou času a místa než ve sbírce předchozí. Jako by se odehrávala při procházkách únorovou Prahou.

Proti tomu identita subjektu se rozpadá do změti surreálných obrazů a asociací, které vytvářejí podmanivý paralelní svět modrého betonu, hotelů a krvácejících vzducholodí. Svět jistě absurdní, groteskní, ale ještě skandálněji komický. K smíchu je úzkost. Autor se zdánlivě odkazuje na osvědčené autory typu Alfreda Jarryho, Jamese Joyce či Johna Ashberyho, mnohem spíše ale nabízí vlastní náladu, spojenou se způsobem cizincova zabydlování se v současnosti. Grabcova Praha jsou zamrzlé Pompeje bez patosu sopky.