Kéž tonu v radosti

Akrobat Bobi přináší lidem náhorní plošiny radost tím, že je naučí potřebě „zbytečně promarněného času“, času stráveného procházením a sledováním přírody; činí tak prostými věcmi: výsadbou narcisů místo brambor, přivedením jelena, který je záminkou k bujaré hostině, jednoduchými a téměř zapomenutými gesty ... Rodí se bratrství, zakládá „společenství“. Aby však radost zůstala, musí každý dosáhnout vnitřního míru. Ale právě zde nakonec Bobiho práce narazí a v ději dochází ke zvratu. Čítať ďalej ↓

V poetickém románu Jean Giono opěvuje život blízký zemi, slávu polí a lesů i moudrost pastýřů. Již dávno jsem toužil napsat román, v němž bych se pokusil vystihnout polyfonii života. Zdá se mi, že v dnešních knihách je věnováno příliš mnoho místa nicotnostem, kdežto opravdová, význačná krása je zanedbávána. Ve většině knih je stále jen jeden prvek, jediné símě lásky ve všech variacích a půdu jim dodává vždy jen člověk. Román bez lidí je těžko myslitelný, ale existuje... Řeka je živoucí bytost se svou láskou i zlostí, svou silou, se svým náhodným štěstím, se svými nemocemi i se svou touhou po dobrodružstvích. Také potoky a prameny jsou živoucí bytosti: milují, podvádějí, lžou, zrazují, jsou krásné v květu a v mechu. Lesy dýchají. Luka a pastviny, pahorky, mořské břehy, oceány, údolí, vrcholky hor vydané blesku, ponuré skalní stěny, na kterých řádí od pradávna vichr: vše to není jen pastva pro naše oči, ale společnost živoucích bytostí. Známe dosud nanejvýš jejich anatomii. Obklopují-li nás tajemstvím se všech stran, je to proto, že jsme dosud nepostihli psychologii země, rostlin, řek a moří. (...) Kdo žil nějaký čas v horské krajině, tomu není třeba říkat, jaký prostor zaujímá pohoří v řeči lidí. V rybářské vesnici je to moře; u rolníka pole a luka. Člověka nelze izolovat. Není izolován: tvář země sídlí v jeho srdci. Jean Giono Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.