Vrány
Dvořáková Petra„Vrána necítí strach. Vrána necítí radost.“ Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Čítať ďalej ↓
Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechnolíp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou? „První let mláděteje krátký. Vzduch proudí pod jeho křídly. Svět kolem dostává barvy.“
