Čtení o Jiřím Kolářovi Portréty a syntézy

Čítanka obsahuje základní literaturu o Jiřím Kolářovi z let 1956–1986. Jedná se o eseje a práce přehledové, snažící se uchopit básníkovu osobnost, jeho genetiku, typologii, stylizaci a vývoj – čili směřující k „portrétu a syntéze“. Přestože se výběr přidržuje chronologie, není jeho cílem postihnout vlastní kritickou recepci díla výrazně zasaženého cenzurou.

Kulturně-společenské mlčení o Kolářovi se rozhostilo s koncem čtyřicátých let. Vzhledem k tomu, že pokus Václava Havla o jeho rehabilitaci zůstal v roce 1956 jen v rukopise, stal se prvním bilančním textem až doslov Jana Grossmana ke knižnímu výboru z roku 1964. Syntetizující stať Zdeňka Pešata o Skupině 42 v šedesátých letech již vyjít nestihla a nastupující normalizace roku 1970 rovněž znemožnila vydání Prometheových jater i s doslovem Emanuela Frynty. Ve stejném roce se klasická filoložka Eva Stehlíková zaměřila na kolářovské antické odkazy a reminiscence. Z přelomu šedesátých a sedmdesátých let pocházejí portréty a vyznání od literárních kritiků Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého a Bedřicha Fučíka, ale též kunsthistorické studie od Miroslava Lamače a Jiřího Padrty. V osmdesátých letech souvisejí s exilovými vydáními vrcholných Kolářových knih esej Jana Vladislava či inter pretace Sylvie Richterové a v samizdatových časopisech uvedl studii o divadelních textech Vladimír Karfík. Čtení o Jiřím Kolářovi přináší práce vesměs bilančního charakteru a převážně esejistického rázu, jako jsou portrét, nástin, příběh apod. Důraz kladený na Kolářovu básnickou tvorbu spolu s kunsthistorickými a teatrologickými akcenty tvoří z antologie pomyslný monografi cký celek a – s trochou nadsázky – portrét umělce v nenormálním věku. V těchto dobově nepříznivých historických a kulturně-společenských podmínkách dokázali zahlédnout kontury Kolářova díla a podržet vědomí jeho celku jen nejvýznamnější interpreti.