Starodávné bejlí Obrysy populární a brakové literatury ve starověku a středověku

Příručky literární vědy nám obvykle tvrdí, že vznik zábavné a populární literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, kterou charakterizuje značné množství volného času, že její existenci umožnil až novodobý rozvoj gramotnosti a že je pro ni typický zejména konvenční, jednoduchý a nenápaditý literární tvar. Kniha, kterou držíte v ruce, se pokouší představit jiný pohled na věc. Čítať ďalej ↓

Jejím cílem je demonstrovat, že pojmy "populární literatura", "triviální literatura" či "brak" můžeme aplikovat také na literaturu starších dob. Předmětem zájmu jejích autorů jsou tak rozmanité artefakty jako staro-egyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie i pašijové divadlo, životy Ježíšovy a mariánské písně, byzantská parodie liturgického postupu, staroseverské povídky či lživé ságy, arabské maqámy i španělské slepecké romance. Nad těmito texty se ukazuje, že hranice braku a "vysoké" literatury nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Že zdánlivě "nízká" témata jako sex, násilí apod. se opakovaně kříží s těmi, která jsou používána v literatuře svrchovaně "umělecké" a vysoké. Že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci a vzájemné mezihry mezi konvencí a inovací jsou v ní často daleko rafinovanější, než jsou badatelé ochotni připustit. Že bývá nejednou podstatně nápaditější a subverzivnější než literatura kanonická. A že - konečně - její bizarnost, parodický nádech a neochota podřídit se pravidlům vysoké literatury nejsou tak efemérní a pomíjivé hodnoty, jak se často říká. Že se zkrátka s tím váchalovským literárním bejlím můžeme znamenitě bavit i dnes - tisíce let poté, co vzniklo.