Revolver revue 80

Časopis o literatuře a výtvarném umění vychází se samostatně neprodejnou přílohou knihou Víta Kremličky Jedna věta. 'Veškerý věci, kterým jsem se věnoval, ať to bylo v rapu, graffiti, komiksu nebo ilustraci, by bylo možný přirovnat k džungli: pořád jsou ještě nezatuhlý, jsou v raným stádiu, protože sem přišly těsně po revoluci a ani ve světě nemají nějakou dlouhou historii.

Ta džungle přitom samozřejmě opět odkazuje na město, a to město se v ní odráží v celý svý šílenosti, na druhou stranu má ta džungle samozřejmě svoje striktní pravidla,' říká Vladimír 518 v rozhovoru s Editou Beníškovou a Petrem Onuferem. 'Generuju odpad: piliny, prach, odřezky všeho druhu, ztvrdlou sádru atd., takže jsem permanentně zavalen bordelem,' konstatuje spoluzakladatel umělecké skupiny Ztohoven Roman Týc, kterého Viktor Karlík a Karel Cudlín navštívili v ateliéru, jímž je garáž. Nové básně v podzimní RR publikují Jiří Weinberger, Lukáš Roháč Vondráček a Olga Škochová, jejíž haiku byla inspirována rytmem péče o narozeného syna. Vzpomínky na dětství jsou základem textů Elišky Vlasákové - přinášíme ukázku z její připravované knihy Načatý sáček Lesněnek. Tematickým blokem záznamů z druhé poloviny sedmdesátých let se v RR představuje Tašo Andjelkovski: 'Ta zoufalá touha po neznámu, o kterém vím, že mi zase bude pouštět žilou, je nesnesitelná.' Díla švýcarského spisovatele, herce a filmaře Matthiase Zschokkeho, který už třicet let žije v Berlíně, zůstávají širšímu publiku navzdory kladným kritickým ohlasům málo známá. Jeho hru Pozvání o zoufalé snaze zvýšit svou 'společenskou potenci' pomocí 'správně dávkované pohostinnosti' pro RR přeložila Věra Koubová. '18. září při snídani, v rádiu zrovna hráli Mou vlast, se najednou rozlétly dveře, spousta mužů, venku stálo velké auto. Naložili nás a odvezli.' Těmito slovy vzpomínala spisovatelka Lenka Reinerová na to, jak byli jednoho zářijového rána roku 1939 pozatýkáni všichni obyvatelé Domu československé kultury v Paříži, k nimž patřil např. Alén Diviš, Maxim Kopf, Adolf Hoffmeister či Antonín Pelc. Rozsáhlou ukázku z příslušného policejního vyšetřovacího spisu připravila Anna Pravdová. Vladimír Veličković je 'z Balkánu, z pomezí kultur', od poloviny šedesátých let ale působí v Paříži, kde se stal i členem Akademie krásných umění. Je považován za významného představitele narativní figurace, jeho názory zaznamenal Jan Sekal. 'Nemám pocit, že mám, když se jednáo umělecké dílo, obecně vzato právo na všechno,' soudí fotograf Ivan Pinkava, zatímco malíř Josef Bolf si myslí, že 'umění (vizuální kultura) je prostor úplné svobody'. S oběma zmíněnými umělci hovořil u příležitosti připravované společné výstavy Petr Vaňous. Pavel Kalina zpravuje slovem i obrazem o 'čtyřech důvodech, proč navštívit Benátky, i když zrovna není ani bienále, ani festival'. Ve volném cyklu věnovaném hippies a dalším alternativním hnutím v zemích bývalého socialistického bloku pokračuje Roman Laube pásmem zacíleným na Castrovu Kubu. V dalším dílu rubriky Dokumentaristé zaměřuje Adam Gebert pozornost k práci Heleny Třeštíkové. Závěrečný couleur je jako vždy prostorem pro kritické reflexe aktuálního uměleckého a kulturního dění. Jako zvláštní,samostatně neprodejná příloha tohoto čísla vychází - po Jedné vědě Ivana Matouška (RR 79/2010) - kniha Jedna věta Víta Kremličky.