Ze země pana Nikoho. Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě

Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka přes všechny myslitelné rozdíly spojuje přímo \spřízněnost volbou\', již představuje schopnost seizmického vnímání světa v ohrožení, a to - lze-li to tak říci z první ruky. Ohrožení čím?

Kým? Totalitou, totalitním myšlením? Odkud se ale totalita vzala? Ve světě, v člověku? Poezii Herberta ani Zahradníčka nelze redukovat jen na pouhou odpověď na politickou situaci jejich doby ani ji v podobném smyslu ploše aktualizovat. Řeč jejich veršů vrací jazyku jeho věrnost realitě právě ve svém prorockém volání, které nepozbylonic ze své platnosti a naléhavosti ani v blátě postmoderní, a v našem případě také posttotalitní \'oblevy\'. '